Čundrem na poslední tisícovky Šumavy l. - Špičák

Čundrem na poslední tisícovky Šumavy l. - Špičák

Kdy jsem vystoupal na svoji první tisícimetrovou horu, nepamatuji, ale jistě to byla některá z těch, které leží poblíž rodné Zlivi. Tipl bych si Kleť či Libín, atraktivní vrcholy s rozhlednami, k nimž míří i dnes rodiny s dětmi. Nyní mám před sebou několi posledních nezdolaných šumavských tisícovek a vandr, při kterém je společně s kamarády hodlám zdolat. Opět po letech balíme bágl a stávají se z nás čundráci.

Vzhůru na Špičák (1 020 m n. m.)

mapa Špičák

Hned příjezd autem k volarskému nádraží nás naladí do not dávno minulých. Když se jdeme podívat na perón, spatříme nad tratí stoupat černý kouř. To "Kafemlejnek" topí pod kotlem, aby vyrazil do Nového Údolí a po předloňském návratu zopakoval i letos o prázdninách jednu z největších železničně-nostalgických akcí u nás, Šumavské léto s párou. Parní vlak tažený lokomotivou 310.093 z roku 1901, lidově zvaný "Kafemlejnek" bude opět brázdit tratě v okolí Volar. Jen díky tomu, že jsme dorazili s Jirkou autem o hodinu dříve před odjezdem našeho vlaku, máme možnost jeho odjezd spatřit na vlastní oči. Nás by asi stejně nesvezl. Leda bychom si zakoupili i zpáteční lístek (250 Kč) a nebo že sebe udělali novináře turistických Šlápot. Tato páteční jízda je naplánovaná především pro novináře.

Kafemlejnek v akci. Volary 30. 6. 2023.

...

Roman přijíždí že Strakonic později a tak jdeme na pivo do restaurace Chata, jež nás po našich vandrech Šumavou dříve často vítala. Ona nostalgie, kterou popisuji, má zcela reálný základ. Volary byly častým cílem našich toulek. Dnešní trampský čundr mi umožní dokončit výstupy na poslední (hlavní) šumavské tisícovky, kterých www.tisicovky.cz napočetly 181. Naše bezcílné toulání se krajinou často mělo dílčí cíle. Byly jimi především vrcholy hor, k nimž jsme s bágly šplhali. Jezdili jsme na Šumavu od časného jara do podzimu a když odhadnu počet nocí pod širákem, strávených v lesích od 80 let minulého století, dojdu někam k číslu 1 000.

Navíc jsem přesně před týdnem vstoupil do důchodového věku. Jak mi napsal dlouholetý kamarád Roman, bez kterého bych toto nepsal, mám teď stejně let, jako je políček na šachovnici. Šachy byly dalším společným zájmem, jež nás spojoval. Ale i s borovanským Jirkou jsem nachodil stovky ne-li tisíce kilometrů. Vlastně se moji kamarádi, co mají boty z toulavýho telete moc nemění. Jsem rád, že přijali mé pozvání, našli na půdě batoh, karimatku a vyrazili se mnou po čase do hor.

Naše trojice tak hned po příjezdu do Nového Údolí může zavzpomínat na přechody slovenských hor, ale i bulharských, rumunských, výprav do Alp a samoržejmě i do těch českých kopců, které se zdají nevysoké, ale jejichž kouzlo nás nikdy neomrzí. Přešli jsme společně Slovenský kras, na což máme všichni velmi hluboké vzpomínky.stále si i po téměř 40 letech dokážeme vzpomenout na detaily onoho zajímavého vandru. Není to tak dávno, co jsem ho v článku Šlápot popsal.

Po pivku u restauraci v Novém Údolí, já si dávám jen čočkovou polévku, vyrážíme k Swarzenberskému kanálu. Stoupáme známou cestou po červené směrem k Třístoličníku. Ze sedla mezi Kamennou a Špičákem by k prvnímu vrcholu bylo nejblíž, ale zarůstající svah dává najevo, že snazší bude dojít až k začátku Schwarzenberského kanálu. U obelisku Rosenauerova památníku, kde pamětní deska dává vzpomenout na zeměměřiče Josefa Rosenauera (1735 - 1804), stavitele obou šumavských plavebních kanálů, lelkuje hned několi pěších turistů i cyklistů. Blíží se šestá večerní a všichni se pomalu stahují do pohodlí penzionů a hotelů.

Snažíme se najít zbytky nádrže, která napájela kanál u česko-německých hranic, ale ty zarůstají již dlouhá desetiletí. Za vývrat mohutného smrku skrýváme naše kletry a stoupáme k vrcholu Špičáku (1 020 m n. m.). Na Šumavě to bude již třetí tisícovkový vrchol s tímhle jménem. Jistě nejznámější je Špičák u Železné Rudy se svými sjezdovkami a rozhlednou. Ale i ten u Horní Plané má hodně obdivovatelů. Jeho svahy prochází modrá turistická značka, na kterou zítra narazíme.

Někdo z vás, kdo chutnal dálku,jeden z těch, co rozuměj,ať vám poví, proč mi říkaj,proč mí říkaj Toulavej... (Vojta Kiďák Tomáško)

Parní vláček dorazil do Nového Údolí, kde začínáme svůj vandr. Dnes se tomu říká trek.

Připomínka dob minulých.

I Nové Údolí má své album.

...

...

V sedle mezi Kamennou a Špičákem.

Hochstein v masívu Třístoličníku.

Rosenauerův potok.

Zde začíná Schwarzenberský kanál...

Památník Josefa Rosenauera, rodáka z Chvalšin...

...

Však i náš "třístoličníkový" Špičák má co nabídnout. Dostáváme se k hranici a míjíme pečlivě očíslované hraniční kameny i bíle natřené vysoké sloupky s modrým pruhem, které nám jsou známé od našeho prvního doteku hranice s Německem, kdesi nad Roklanskou nádrží zjara roku 1990. Putování po česko-německé hranici mělo vždy nádech dobrodružství, než ho utnul kůrovec a vyhlášení l. zón NP Šumava. Pak už jsme se k hranicím dostávali jen sporadicky. Dnes již padlé stromy na hraniční stezce nepřekáží a pokud chcete ochutnat část hřebene, vydejte se z Bučiny k Luznému a po hranici přes Blatný vrch k Roklanu. Stezka je otevřena od poloviny července do poloviny listopadu, Bavoři jsou k turistům mnohem vstřícnější.

Úzká pěšina mezi borůvčím nás dovede neomylně k vrcholu Špičáku (1 020 m n. m.). Pod hranicí stojí vysoký skalní útvar, jehož nejvyšší kámen bude vrcholem hory. Odlesnění této části kopce nám umožní vyceněné kamenné zuby s výrazným špičákem dobře odfotit. Lezeme na skálu, ale na samostatný ostrý zub se bez horolezeckého vybavení nedostaneme. Je zvláštní, kolik šumavských vrcholů se může pochlubit podobně nepřístupnou hradbou skal. Vracíme se ke skrýši, nahodíme na hřbety batohy a jdeme zpět k památníku Rosenauera. Když naši plahočící se trojici vidí dva o nejméně jednu generaci mladší kluci, uvolňují nám místa u turistického přístřešku. Boudou dnes posledními živáčky, co vidíme.

Na hranici...

...

Skály Špičáku stojí na české straně hory...

Až na vrchol Špičáku to nejde.

IMG:48346]... [/IMG]

Kolem Schwarzenberského kanálu k Jelenímu potoku

Po krátkém občerstvení se vydáme na cestu kolem Schwarzenberského kanálu. Ten je chráněn jako národní kulturní památka České republiky. Kanál sloužil k plavení dříví od roku 1793 do roku 1962, tedy téměř 170 let, a jeho cílem bylo dopravit polena dřeva o délce do 1 metru z nepřístupných oblastí na severních úbočích Šumavy z povodí Vltavy přes rozvodí u bývalé osady Růžový Vrch (Rosenhügel) v revíru Svatý Tomáš k řece Große Mühl. Po Mühlu se palivové dřevo dostalo do Dunaje, aby zásobováno císařské hlavní město Vídeň. Během sta let „zlatých časů“ plavení dříví mezi roky 1793 - 1892 bylo dopraveno ze Šumavy do Vídně téměř 8 milionů krychlových metrů palivového dřeva. Za zásluhy o zásobování Vídně dřevem byl později Josef Rosenauer jmenován čestným občanem města Vídně.

Dnes je Schwarzenberský kanál atraktivní především pro cyklisty, kteří mají možnost projet si značnou část Šumavy pohodlně bez velkého převýšení. Pro pěšáky může být cesta trochu nudná, byť okolní krajina je překrásná. I zde však zapracoval kůrovec na odlesnění, loni se k němu přidala vichřice či orkán a dílo zkázy můžeme kolem sebe pozorovat celou trasu až k Jelení. Smrky okolo cyklotrasy a modré turistické značky, jež byly potenciálním nebezpečím, národní park nechal odstranit, proto naše kroky často doprovází pohledy na kalamitní spoušť, zanechanou všude kolem. Dřevo se zde nechává ležet a hezky to nevypadá. Přemýšlíme, co by tomu řekli naši předkové. Myslím, že by nevěřili vlastním očím. Hospodářský les ponechaný napospas zkáze.

Rozcestí na Trojmezné cestě.

Mapka Schwarzenberského kanálu.

...

Schwarzenberský kanál zde je jen úzkou stokou.

Přecházíme Stocký potok a několik dalších přítoků, přesto zde kamenné koryto zůstává bez vody. Někde vývrat kanál zcela zatarasil. Tato jeho část se zatím neupravuje a pokud chcete vidět splavný úsek i plavení dříví, musíte až k česko-rakouskému hraničnímu přechodu pro pěší a cyklisty Iglbach/Ježová. Šlapeme několik dlouhých kilometrů, než se přiblíží náš dnešní cíl. Tím je dřevěná chata u Jeleního potoka, která nám nabídne krytou dřevěnou terasu, dost dlouhou na to, abychom zde v klidu přečkali noc. Dokonce na ni postavili i turistické odpočívadlo.

Nezvyk chodit dlouhé míle mě dost unavil. Záda drží, ale ozývají se kyčle. Blíží se osmá večerní, vybalujeme karimatky, spacáky a hlavně zásoby jídla a pití, co kdo přinesl. Od Romana dostávám dárek, půllitrovou pet láhev "jasoně" ferneta. Připíjíme si na zdar vandru a lijeme fernet do čaje. Je pěkné, že se kamarád od bomb plynových vařičů vrátil zpět ke skládacímu vařiči na pevný líh. Kolikrát jsme tento malý vynález již v minulosti využili? To se nedá ani odhadnout, vždyť jsme bývali na vandrech týden co týden. Já se zase mohu pochlubit čtyřicet let starou černou karimatkou z bývalé NDR. Nostalgie jak má být.

K zalehnutí nás donutí malé mušky, které před západem slunce také večeří. Blbé je, že naši krev. Ale i to dobře známe a víme, že po setmění zmizí. Asi se bojí tmy. Přes hodinu tak musíme vydržet s hlavami schovanými uvnitř spacáku. Dost blbě se tam dýchá, navíc je stále dost teplo.

Tvrdá prkna karimatky moc nezměkčí a tak usínáme až po půlnoci. Večerní ptačí zpěvy utichly a nás uspává jemné zurčení Jeleního potoka, který zde překonává kamenné koryto kanálu, mizí dole v lesích a nese čistou, pramenitou vodu k Stožci.

Na terase chatky u Jeleního potoka.

Jako za starých dobrých časů.

Hodnocení článku

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Květa

11. července 2023 22:22

Květa říká

Přátelé velmi jste mě potěšily vaším vandrem. Ráda bych vás potkala na cestě. Procházíte nádhernou částí milované Šumavy a užíváte si odpočinek i pokoj.Článek, někdy i mapu si rozložím a 2x se pokouším najít vaše cesty, Květa

Rony

13. července 2023 06:41

Rony říká

Děkuji i za kluky. Moje problémy se zády na pár let omezily schopnosti vandrovat jako zamlada a jen pomalu se to lepší. Ale ona volnost, kterou jsme znovu pocítili, stála za to. Jsem rád, že články o putování přírodou v dnešní době ještě někoho baví.

Čím méně vyšlapané jsou stezky, kterými k svému cíli míříš, tím více zážitků tě na nich čeká

blanka

27. července 2023 22:10

blanka říká

Přidávám se ke Květě. Také mě, po delší době, zaujalo vaše pěší toulání. Také mě to vtáhlo a hned jsem otevřela mapu a sleduji kde jste zanechali šlápoty od svých bot. Ty, zanechané po kolech jsou na mě moc rychlé. Za mne je to milé osvěžení Šlápot.  Zdravím tímto všechny účastníky vandru a přeji sílu k tomu ještě nějaký ten vandr zopakovat. 

Nadar

31. srpna 2023 11:07

Nadar říká

Šumava je na vandrování jako dělaná. Tak ať vám to chodí dál.

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.