Cesta z města. Na Kavkaz.
vydáno 12. září 2019 – napsal Pája – žádný komentář
Jak si jednou přivoníš k dobrodružství v přírodě, jsi pro každodenní realitu nepoužitelná. To jsem si říkala při rozhodnutí, které bylo tentokrát na mne: po nabídce kamarádů vypomoct nám pod Kavkazem bylo nutné se rychle rozhodnout, zda odletíme do Gruzie v nabízeném termínu. A protože mi už zdaleka není dvacet a nevím, jak dlouho budou kosti v milovaných horách ještě fungovat, využila jsem možnosti rozhodovacího práva a řekla ano, zkusíme si sáhnout na pětitisícovou horu Kazbek, která je právě v Gruzii. S vědomím, že logistika není zrovna moje silná stránka a zbyde tentokrát na mně, se mi podařilo zajistit letenky, potřebné informace o místě pobytu (jistota je jistota), připojištění do zemí Asie (což mě překvapilo), lezecké náčiní nepřesahující letadlový limit zavazadla a vyžebrat dovolenou. Povedlo se. Dne 13. 7. v půl sedmé ráno startujeme z pražské Ruzyně vstříc mému dosud největšímu dobrodružství.
Večer před odletem si nadávám do trotlů, protože neumím check-in (virtuální odbavení). Ale v pět ráno následujícího dne se tomu slečna na Ruzyni směje a tiskne palubní lístek s tím, že nejsem zaostalá a ráda to za mne udělá. Nastupujeme do letadla, zamáváme postupně Ruzyni, Praze 6, Orlickým horám, Polsku a letíme nad oblaka. Po obědě, podávaném ve výšce 10 km, s námi airbus A 320 v poledne krátce zakroužil nad zemí
a třísknul (doslova) o turecké letiště v Istanbulu a po následném dvacetiminutovém kroužení po ploše vyplivnul. Byli jsme ve světě, které jsme nazvali Obludárium: gigantická mnohopatrová letištní budova s neskutečným množstvím obchodů, služeb, restaurací...... Pro "šopovače" asi dobré (v životě jsem neviděla tolik obchodů pohromadě), ale běžný člověk by tu zešílel. Náš let byl transferový s 10 hodinami času na mezipřistání, a chtěli jsme proto původně navštívit nějaká místa tureckého hlavního města. Po dvou hodinách letištní turistiky s blouděním "od gate ke gate" jsme konečně vypadli na čerstvý vzduch. Ale z předchozího hledání východu, a s tím spojenými procedurami proclení a razítek pro dočasné opuštění letiště, jsme se unaveně dohodli, že kašlem na krásy Instanbulu a spokojíme se s pozorováním leteckého provozu jednoho z největších "evropských" letišť. Našli si pěkné pozorovací místo s možností dohnat spánkový deficit a zahájili pozorování (spaní). Po zaslouženém odpočinku jsme byli vyzváni k nástupu do ještě většího airbusu, dostali večeři, pivo/limo a vyrazili na noc přes Černé moře.
V neděli nad ránem přistáváme. Jeden z kamarádů na nás čekal v nekřesťanskou hodinu ve tři ráno na letišti ve Tbilisi. Pepa nám pomohl naložit bágly do svého auta a my se odjeli trochu prospat k němu domů do centra hezké země, která se jmenuje Gruzie. Po párhodinovém spánku jedem do centra Tbilisi. Hlavní město Gruzie má se svými skoro 1,5 miliony obyvatel bohatou historii, a to od 5. století, kdy jej založil první gruzínský král. Ale už dávno předtím tudy prošli Peršané, Arabové, Turci.....Ve středověku si ho dobyli Gruzínci zpět, ale v 18. století se stalo součástí Ruského impéria. Dneska už je ale zase možné v klidu a míru mít hezké výhledy, třeba na gruzínský Parlament.
Je zajímavé vnímat směsici trochu jiné kultury, kterou ovlivňuje pravoslavné náboženství, se současností a snahou o modernizaci města. Patrné je to při pohledu na plné kostely, chrámy, křížky v domácnostech. Historii sledovala a sleduje z nadhledu nad městem třeba krásná stavba, Katedrála Nejsvětější Trojice.
A tahle majestátní stavba pozorovala i další novodobé lidské hemžení, a to převážně agresivní: po bolševické revoluci v roce 1917 se Gruzie i se svým hlavním městem stala nezávislou zemí, ale jen na 4 roky. V roce 1921 byli násilně připojeni k Zakavkazské sovětské federativní socialistické republice (spolu s Ázerbajdžánem a Arménií). V současnosti jde o moderní město, které se snaží budovat evropskou úroveň, infrastrukturu. Snaží se a nemají to asi lehké. Ale co Gruzíncům nejde upřít, je přívětivost. Když si člověk odmyslí jejich nekoordinovanou snahu o všemožné nabídky turistům přímo na ulici, tak je mezi nimi fajn. Mluví si převážně svým jazykem, gruzínštinou, ruština tu moc nezneklidňuje. A v případě potřeby se snaží domluvit jakkoliv, nikdy nikoho neodmítnou a procházet se tu je celkem příjemné i v tom hemžení hlavního města.
Za centrem jsme se pak setkali ještě s další nečekanou historií, celkem nedávnou. Od roku 1991 je Tbilisi hlavní město suverénní Gruzie. Ale s tím, že poslední válka (známá jako rusko - gruzínská), která skončila v srpnu roku 2008, a zneklidnila většinu světa, sice snad ukázala, že bude lepší klid a mír, ale zanechala stopy dodnes. Mezi těmi, kteří tehdy v létě prchali z hor převážně do hlavního města, byly také židovských rodiny, žijících v horách Kavkazu. Tady bych udělala vsuvku: kromě lidí utíkala z hor také domácí zvířata. A zejména psi udělali, podobně lidem, svoji komunitu. (Ale o tom, co nás potkalo se psi až později) Všichni tehdy hledali bezpečí ve městě a židovská komunita se ve Tbilisi dodnes setkává a překvapuje turisty.
Následující den před sedmou ranní odjíždíme od našich hodných hostitelů na "vakzál", kde sháníme místo maršrutky osobák, jehož majitelka nás veze šíleným stylem jízdy pod úpatí Kavkazu.
Jízda utekla celkem rychle, protože jsem byla polomrtvá hrůzou s předjíždění kamionů v zatáčkách, přes zdvojenou plnou čáru, natěsno mezi dvěma míjejícími se kaminony..... fakt mi to uteklo ani nevím jak (doslova). Příjemně pomalejší jízdu jsme si užívali jen při setkáních s všudypřítomnými kravami na silnici
Cena jízdy smrti byla 20 lari, což je necelých 200,- Kč. Zdejší měně se říká lari (oficiálně GEL), přičemž lari/ GEL je cca 9 Kč při obdobných cenách, jaké jsou u nás. Takže ani ne za čtvrt tisícovky jsme riskovali asi 2 hodiny svoje životy, aby nás šílená lady za volantem vyklopila na náměstíčku ve Stepancmindě (podle Rusů to bylo Kazbegi, po dobyté svobodě se Gruzínci vrátili k původnímu názvu městečka, pojmenovaném po světci sv. Štěpánovi). No a tady jsme se náhodou spřátelili s místním člověkem. Tohle setkání s ním bylo pro nás jaksi osudové a pomohl nám pak ještě víckrát. Do začátku nás za hodně příznivou cenu vyvezl svým starým džípem nad Stepanscminde. Až později, při návratu, kdy jsme se zase setkali, jsme se od něj dověděli proč ta nízká cena. Důvodem byly jeho sympatie ke dvěma lidem, kteří se chtějí svorně táhnout do jejich hor a ještě si lidsky povídat s místními a nejen se hnát za vysokohorským požitkem. Pro mne ta jízda do vrchu znamenala výhru: před odjezdem jsem si načetla různé informace, zejména o krásné Cmindě Samebě, tentokrát však v Stepancmindě. Její návštěva však byla nejistá, a to z časového důvodu, kdy jsme potřebovali co nejdřív vyrazit do hor. Výrazným zkrácením cesty z městečka jsme nejen ušetřili dost sil, ale i času a já mohla k architektonickému skvostu, který má na pozadí pětitisícovou horu Kazbek.
Zatímco Tom "přebaloval nádobíčko" tak, aby měl každý v batohu spravedlivou váhu, já se šla podívat k chrámu. Všude kolem bylo plno lidí, největší skupinu tvořili asijští svatebčané a pro neustále se natřásající nevěstu na všech nejfotogeničtějších místech nemám z těchto míst fotky, z použitelných jen tyto dvě.
Znechuceně jsem se vymotala z davu lidí a šla dolů na parkoviště, odkud byl start do hor. U parkoviště jsem koukala trochu překvapeně, protože Tomáš se tu dohadoval s oslíkem, který mu žvanil do všeho a nejvíc do útrob batohů. Aby ne. Dostával za to pořád nějakou odměnu z našich, kvůli váze přísně odměřených, zásob.
Když se osel přivítal i se mnou, znova se občerstvil z našich zásob a my vyrazili vstříc Kazbeku. Nemohla jsem se dočkat cesty, protože jsem si chtěla zkusit sáhnout na svou první pětitisícovou horu. Teď lžu. Samozřejmě, že jsme na ni chtěli vylézt a sebrat zkušenost o kilometr vyšší, než oba dosud máme. No a protože se nám to až do konce nepovedlo (reparát budeme skládat za rok), tak si namlouvám, že jsem sbírala zkušenost z prostředí, které znám o kilometr níž. Každopádně odhodlání bylo veliké a my vyrazili rychlým tempem, protože podvečer se blížil a většinou se chodí tak po poledni. Já radostí přímo letěla do krásného prostředí vysoko v horách bývá.
Cesta nás vedla nejprve vysokohorskými loukami s rozhledy na okolní Kavkaz, pak přitvrdila a nechala nás překonávat čím dál divočejší vodu, která se střídala s nastupujícím kamením. Když jsme se dostali přes divoce vyhlížející vodu, začalo se chvíli zdát, že cesta začne být zase malebná, dokonce vykoukl prostor s trávou, známý jako možnost noclehu s trochou zázemí pro ty, kdo chtějí rozbalit cestou vzhůru stany. Už jsme "měli dost", takže postavit stan znělo lákavě. Ale odolali jsme změkčilosti, ráj minuli a pokračovali až vykoukl poměrně nepříjemný ledovec.
Moc se mi na něj nechtělo (to mně nikdy), navíc se začalo kazit počasí a nekonečné stoupání ledem a sutí teprve před námi. Po ledovci přišla další lahůdka v podobě prudkého stoupání tou sutí, která se zdála bez konce až do místa určeného jako základní tábor pro výstup na Kazbek. Jde o místo, kde původně bývala meteostanice, která dnes dává horalům velmi skromné zázemí: plac na stany, nouzovou budovu s asi dvěma žárovkami, bez vody (sprchovat se můžeš v ledovcové vodě svedené do trubky z hor a vytékající před "meteo"). Jo a dva turecké záchody, tělesný odpad padá přímo se skály, na které stojí. V base campu jsme v půl sedmé večer, vyřízení jak žádost. Ale nevadí, protože je tu i krásné zázemí pro stany, a protože jsme blízko Kazbeku, teď ve výšce 3 750 m n.m. .
Naše nadšení trvalo jen chvíli, protože se zatáhlo a šlo si představit, jak vypadá konec světa. Šéf meteo nám rovnou řekl, ať stan necháme až na ráno, že pokud bychom ho teď v nastávajícím vichru vůbec postavili, do rána z něj můžeme mít trhací kalendář. Měl pravdu, pár již stojících takhle dopadlo, v lepším případě to lámalo tyče stanů. Noc jsme tedy rádi strávili v přiděleném místě v kutlochu vedle ponku, ale na to azurově modré ráno nikdy nezapomenu. Hory nás milovaly a slibovaly krásnou cestu na vrchol.
Začali jsme rychle hledat vhodné místo na stan a budovat náš dočasný domov.
Když jsme měli hotovo, posnídali, vybalili itinerář dalších dní a začali nadšeně koukat stále jedním směrem, směrem, kterým půjdem na Kazbek. Osvěžili informaci, že Kazbek, gruzínsky Mkinvari, je vyhaslá sopka, sahající do výšky 5 033 m n. m. na hranici se Severní Osetií. Cestou na vrchol hory je místo přetínající ruské území a tak na něj lezci tedy na chvíli vstupují (nemajíce víza). Podle pověsti byl ke Kazbeku přikován bájný Prométheus a podle skutečnosti z jednoho jeho ledovce pramení řeka Těrek, přes kterou jsme hopsali cestou vzhůru. Dál jen plán nezbytné aklimatizace a načasování výstup. Pak ještě ukázali, že jsme Češi
A bylo to nutné. Prostory celého base campu totiž začaly okupovat hordy Poláků a musím říct, že jejich chování se ani moc chováním nazvat nedalo. Bezohlední (až na několik málo světlých výjimek) k ostatním i místním, ukřičení, všechno, co se jim připletlo do cesty, bylo jejich. No tak jsme jim připomněli i jiné národnosti a šli se kochat pohledem na krásy vysokohorského kempíku.
Po krátkém pokochání vysokohorským prostředím došlo na přípravu nezbytných fidlátek na cestu za aklimatizací před výstupem. Zabalili, na cestu vypili něco vody a najednou jsem měla psa. A ne ledajakého. Byl to statný pejsek a já ho pojmenovala Ukousnuté ucho, protože z jednoho měl opravdu jen půlku.
Toma si ještě ten večer oblíbil další pejsek, slečna Holka, která nás hlídala další čtyři dny, a to tak, že s námi spala ve stanu). Oba psi se od začátku chovali, jako bychom se odedávna znali. A tady zase odbočím a vrátím o řádky výš, k popisu nedávné válečné historii, kdy lidi i zvířata utíkali v roce 2008 z hor do hlavního města a někteří tam zůstali. Při hledání informací, jsme zjistili, že domácí psi, kteří zůstali tehdy opuštění v horách, seběhli taky dolů a mnoho z nich již dole zůstalo. A protože lidi nejsou v podstatě tak zlí, jak to někdy vypadá, například ve Tbilisi vznikla skupina, která se stará o to, aby měla na ulicích všechny volně pobíhající psi pod kontrolou. V praxi to vypadá tak, že každý pes má od nich v uchu označení, které říká, že je to pes odchycený, očkovaný a zase vypuštěný. Lidi tu s tím nemají problém, psům nikdo neubližuje a ti tu žijí v kooexistenci s rasou lidskou. Navzájem tu svoji těžkou historii tak nějak tiše sdílejí. No a tak já jsem měla horského kámoše, s kterým jsem se potom znova potkala. Dole ve městě (ale o tom povím až později). Teď jsme si pokecali o těžkém životě, pak se rozloučili a my šli trénovat.
Šli jsme nad "povinné čtyři tisíce" a počasí je jenom horšilo, navíc předpověď v BC z rána taky nehlásila nic-moc, o poměrech na vrcholu Kazbeku nemluvě. Nepěkné zprávy o místech, které je vyhlášené nestálým počasím, kdy uprostřed léta začnou panovat mrazy a zajímavé vichřice. Ale protože naděje umírá poslední, tak nač si lámat předčasně hlavu. Pokračujeme nahoru. Míjíme ve výšce 3 900 m n.m. tzv. Bílý kříž
a zkoušíme to dál. Počasí začalo být však víc než hnusné a riskovat mokré oblečení se nám nechtělo. Vrátili jsme se zpátky a hle, počasí se v podvečer uklidnilo a začalo být chvílemi i hezky. A přesně takhle to pokračovalo i následující další tři dny. Jenže my měli stejně tolik času, jako nepřející počasí. Od příchodu do BC jsme měli přesně čtyři dny na možnost být na vrcholu, tak, abychom se stačili vrátit dolů a s jedním přespáním v Stepancmindě a stihli přesun na letiště ve Tbilisi. Takže po prvním předčasném návratu večer nové balení, odpočinek a čekání na výstup, tedy počasí, umožňující výýstup.
Příprava na výstup znamenala vždy to samé: včasnou večeři, zabalit (pak už spíš dobalit) a nastavit budík na 2,00 ráno následujícího dne. A první večer a noc, stejně jako ty další, následovalo to samé: brzké usnutí, mezi desátou a půlnocí vichr, bouřka a následoval déšť, kroupy či sněžení, a někdy všechno dohromady. Po dvě noci jsme se budili s tím, že nám počasí zlikviduje stan a až do rána si užijeme spaní pod širákem (za daného počasí příšerná představa). A nad ránem pokaždé odhodlání zkusit to znovu. A když to nešlo, aspoň jsme šli prohnat těla ke čtyřem tisícům. Aby nevypadla ze cviku. V marsovské krajině, jak jsem později nazvala místa marných výprav nahoru, to bylo moc hezké.
Krajina kolem 4 000 m n.m. je převážně s výhledy na skálu, sníh a neskutečnou masu ledovce, který se sune kousek stranou pod námi. a nad vším se tyčí ledové vrcholy
a ještě výš tušíme krásné výhledy na okolní kavkazské kopce, které jsou pro ty, kdo dojdou na vrchol k vidění pod nimi. Nám to ale nebylo přáno. Docházíme do míst s výhledem na Khamuru, stěnu s pracovním názvem roling stones. Za dne (je větší teplo) se s ní hrnou kameny a metá je na kolem jdoucí. Místo, na kterém jsme měli být za následujícího svítání, jakožto poslední šance na vrchol. Když zazvonil ve čtvrtek ve 2,15 ráno budík, byli jsme už stejně vzhůru, protože po půlnoci nás vzbudilo zas lahůdkové počasí. Až by jeden z toho bouřkového randálu ve skalách ohluchnul. Pochopení situace bylo nejen pro mne, ale zřetelně i pro okolní skupiny, které se snažili vylézt ze stanů, hodně smutné. Nikam se nejde. Takže ráno se světlem aspoň ještě rychle využít trošku zklidněného počasí. Ale první okolní výšlap na beztak blbé náladě rozhodně nepřidal. Bylo možné vidět i horší stránku místního turismu (nemluvím o tureckém záchodě účelově umístěného nad srázem). Mluvím o haldách hnusných odpadků, který do žádné přírody, ani té skalní, nepatří. Že je živočišný druh člověk kapitola sama pro sebe je stará věc. Ale že se bude roztahovat všude tam, kde se domnívá, že ho vlastní odpadky po svém majestátním odchodu nezajímá znamená snad jediné: buď se polepší nebo vyhubit! Byl to vztek s lítostí a bezmoc, že s tím nic neudělám. A osobně se domnívám, že je to špatný projev "zkušených a civilizovaných horalů". Nikoliv místních lidí, kteří poskrovnu teprve začínají s tím, co my všichni, holedbající se evropskou civilizací, máme - zázemí, peníze v turistických destinacích.... Dovolil by si někdo odhazování odpadků třeba v bohatém Švýcarsku? Nedovolil. Tady to lítá všemi směry s tím, ať si to někdo uklidí!
Připadala jsem si směšně s osobními hygienickými potřebami, uzavřenými v sáčku. Na zip. Jak jednoduché! Abych se z toho nezbláznila úplně, jdeme na poslední rozlučku. Summit Kazbek to rozhodně nebyl, ale i tak tam bylo krásně. Musela jsem jít k hoře co nejblíž a poprosit ji o vlídnější zacházení až přijedeme příště. Summit Kazbek to rozhodně nebyl, ale i tak mi tam u ní bylo krásně. A nevím, jestli to hoře nebylo dost jedno, byla zas nějaká tajemná.
Už jenom rychlé rozloučení, zabalit, nasvačit a jdeme dolů. Poslední otočení s přáním, že zas napřesrok...….
Potom už sestupujeme. Nejdřív zase přes ten děsný ledovec (ten až jednou pod všemi, co si tam špacírují rupne, tak to teda bude řacha a nechtěla bych u toho být), dál kolem řeky Těrek
která si nepřetržitě razí cestu z ledovce. A pokračujeme do údolí a počasí se mění na hezké.....
Dole potkávám svého kamaráda, který mi nabídnul své přátelství o kus výš.
"Ukousnuté ucho". Seběhl tak, jak to tam dělají všichni psi, na chvíli z hor do města. A měl z našeho setkání radost i ve chvíli, kdy ještě nevěděl, že bude bohatá večeře na rozloučenou. Pak jsme si dali ubrečené sbohem, odešel a my pokračovali.
Vyrazili jsme do ulic vyhledat našeho dobrodince s džípem. Sehnal nám ubytování v soukromí, které se tady začíná dobře rozbíhat za ceny podobné našim (do 400,-/noc), s dobrým vybavením (vždy nějaká ta koupelnička, kuchyňský kout a čisté povlečení. Potom už jen dobrá večeře na rozloučenou v podobě jídla, na které jsem se těšila.
Jídlo se jmenuje chinkali, taštičky vařené ve vodě a s nejrůznějšími náplněmi od houbových, přes sýrové, s mletým masem.....k tomu pivo (všechna piva, na která jsme narazili, byla dobrá) a na závěr příjemnou chvilku s majitelkou hospody, která si k nám po jídle přišla sednout na zahrádku se snahou se s námi domluvit odkud jsme, jak se máme, co jsme tu dělali a jak se nám líbilo. Potom už jen poslední pohledy ke krásným horám a po noclehu zpátky do reality.
Fotogalerie k článku
Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit
Autor článku
Komentáře
K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!
Přidat komentář
Článek je zařazen do kategorií
Podobné články
Jaký typ výletů preferujete?
1238 46% Vzít krosnu a přespat ve volné přírodě
838 31% Poznávání přírodních krás s ubytováním v hotelu nebo penzionu
597 22% Poznávání památek a velkých měst
Hlasovalo 2673 čtenářů Archiv anket
Náhodné články
- Přes Soumarské rašeliniště na Stožeckou kapli a trek kolem vrchu Pomezný
- Silvestrovské menu: Skalní věž pod Zeleným vrchem, vyhlídková cesta Pošumavím a fata morgána
- Putování po Vltavské cyklistické cestě
- USA - den první a druhý
- Saské Švýcarsko a Tiské stěny l.
- TOP 12: zastavení v čase (rok 2017)
- Ostrovy přírody Českého středohoří l.
- Ztracenou Šumavou II. Modravské slatě
- Nejasná zpráva o Křemelné
- Veselé Vánoce a šťastný nový rok 2015