Český les - Tachovsko ll.

Český les - Tachovsko ll.

Třetí den se vydáváme Českým lesem k jihu, abychom si projeli jeho podhůří k Tachovu a k přehradě Lučina. Narazíme na vodní díla bobrů, kteří zde na potocích tvoří hráze. Velmi zajímavou trasu si necháme na poslední den, kdy se vydáme k Mži a jejím přítokům. Stráně a hluboké kaňony Mže a Kosového potoka se nám odmění skvělými zážitky.

Okruh Tachovskem k přehradě Lučina

mapa Stopař

Dopoledne vyrážíme do prouzející se přírody přímo z Lesné. Pěší trasa našich přátel i naše cyklotrasa se zpočátku shodují. My jedeme na jih k Liščímu vrchu (710 m n. m.) a dále mezi oblé kopečky pod Jestřábí vrch. Tady poznávám místo odbočky našeho staršího treku u rozcestí Roten kreuz. Od vysokého dřevěného kříže jsme se před léty vraceli z Havranu kolem Květné hory k autu na Nové Domky.

Cyklotrasa nás vede k Mrtvému potoku, kde se poprvé dostáváme mimo les a míjíme pomník padlým ve světových válkách. O kus dál přejedeme můstek nad Kateřinským potokem. Pokud si dobře vzpomínám, právě po něm se ze sousedního Německa začali před léty do Čech šířit bobři. Ostatně kousek proti proudu je soukromá přírodní rezervace Kateřinský potok, která vznikla v roce 2020 vykoupením dvou pozemků o celkové rozloze 5,6 hektaru. Území rezervace spravují kromě bobra evropského i nadační fond EDEN a dobrovolný ekologický spolek Ochrana ptactva. Rezervace leží v Evropsky významné lokalitě Kateřinský a Nivní potok.

Projedeme Hošťkou a začínáme stoupat na vrchol Slepičího vrchu. Kousek dál míjíme výrazný Plešivec (766 m n. m.) a směřujeme na sever k Tachovu. Krátkou odbočkou se dostaneme k zřícenine kostela sv. Anny. Místo, kde stála dřevěná kaple již od roku 1658. Nahradil ji kostel založený v roce 1660 majitelkou Pořejova Veronikou Alsterovou k němuž v 20. letech 18. století nechal František Ignác Wunschwitz dostavět boční kaple. Za josefínských reforem byl svatostánek zrušen a zařízení rozvezeno do okolních svatyní. Znovuobnovení se dočkal v roce 1811. Raritou svatyně se stalo sousoší Poslední večeře Páně, instalované v pravé boční kapli. Dnes je stav tristní, na starém hřbitově vyrůstají modré květy ladoněk a několik narcisů. Do rozpadajících se budov nehodláme ani nahlédnout.

Kostel v Hošťce

Nad Žebráky...

...

...

Pod Annou

Zřícenina kostela sv. Anny.

Ladoňka.

...

Kolem Pořejovského rybníka pokračujeme v krasojízdě na Maršovy Chody a Velký Rapotín, abychom sjeli k Mži do Tachova. Je právě čas na dobrý oběd a tak zastavujeme v River restauraci, kde se vaří hotovky. Řeka Mže nás poté dovede k jízdárně Světce a k hrázi přehrady Lučina. Cestou míjíme hezky upravené rybníčky Liškárny, kde jako bychom se na chvilku ocitli někde u kanadských jezer. Zákaz vstupu na hráz nás upozorňuje, že vodní dílo je zdrojem pitné vody pro Tachovsko. Vzniklo v rozmezí let 1971 - 1975 a za obět mu padla ves Lučina, kterou pohltilo 80 ha velké jezero. Míjíme jeho břehy, ale výhledy značně omezuje okolní les. K výjezdu zpět do hlubin Českého lesa si vybereme stoupání kolem Oborské hájenky. Údolí Sklářského potoka se stává příjemným zpestřením naší trasy. Tuto bystřinu si vybrali bobři k několika malým kaskádovitě vystavěným hrázím.

Sjedu také k rybníku u bývalé Pavlovy Huti. Tady se podruhé míjíme s postarší cyklistikou, jinak v lesích nepotkáme živou nohu. Jsme kousek od Bärnau a trasy, po níž jsme jeli včera odpoledne. Informační cedule mne upozorní, že stojím na místě, kde v 50. letech minulého století StB vytvořila falešnou státní hranici. Oběti tak měly pocit, že již jsou v bezpečí na Západě a nebyl problém z nich dostat informace, o které Státní bezpečnost stála.

Ale vraťme se zpět z pohnutých dějin tohoto kraje do reálu krásného slunného dne. Od Dlouhého vrchu kolem nové lesní kapličky sv. Anny klesáme na Zadní Milíře a nám již známou cestou se vracíme do Lesné. Večer sejdeme dolů do jídelny penzionu na pivu, platíme pobyt a loučíme se se spolumajitelkou. Zítřejší aktivity jsme naplánovali kolem Mže s jejími přítoky.

...

...

...

Tachov.

...

Cyklotrasa kolem Mže....

Hráz Lučiny.

Bobři nezahálí.

Bobří hráze na Sklářském potoce...

...

...

...

...

...

...

Rybník Vokatý u bývalé Pavlovy Hutě.

Kaňony Mže a Kosího potoka

mapa Stopař

Po odjezdu z penzionu Čtyři pokoje končíme v údolí Mže, nedaleko soutoku s Hamerským potokem. Do vísky Ústí dojede autem opravdu málokdo a tak se nedivím, když nás jde ihned zkontrolovat jeden domorodec. Pro nás je zde ideální místo pro začátek tras posledního dne. Roman s Marií budou kaňonem Mže putovat po červené značce k zámečku do Svojšína, my vyrazíme s Jirkou na náročnější 50 km okruh s téměř kilometrovým převýšením.

Úvod trasy po panelové cestě kolem řeky máme všichni stejný. Hned třikrát podjedene železniční viadukt, než se dostaneme k Josefově Huti. Necháváme za sebou přírodní památku "Pavlovická stráň" a za mostem přes Mži začínáme stoupat serpentinami pod kopec Výhledy. Ostatně k výhledům se zanedlouho opravdu dostaneme. Za Pavlovicemi projíždíme otevřenou vrcholovou planinu, jejíž větrné podmínky využívají dvě obří rotující vrtule větrné elektrárny. Trčí jako vykřičníky k modrému nebi a snaží se rozehnat bílé beránky oblačnosti.

Hamerský potok před soutokem s Mží.

Větrné elektrárny u Damnova

...

...

Kostel sv. Martina v Damnově. Svou barokní podobu kostel získal kolem poloviny 18. století. Jako autor je uváděn J. Santini, ale správnější bude přisoudit účast K. I. Dientzenhoferovi, který byl v té době zaměstnáván opatem z Kladrub. Zařízení kostela je novoklasicistní z roku 1897 od Jana Rumplera. Vedle kostela se nachází socha sv. Jana Nepomuckého. (mapy.cz)

Za maličkou Velkou Vsí odbočíme na tři díly Plezomu a postupně klesáme dle jednotlivých názvů obce z Horního až na Dolní. Za Ošelínem prudce sjíždíme znovu k vodám Mže. Hlubokým údolím si razí trasu železnice z Plzně do Chebu, ale cestu zde nehledejte. Jen pár osad zcela utopených v kaňonu řeky. Po louce se dostaneme k můstku, jehož strmé schody s menšími obtížemi překonáme. Byť při prvním pokusu se Jirkovo kolo chvíli staví na zadní. Krotí ho jako divokého býka. Oba pád na zem přežijí bez větších následků. Odnese to jen ohnutá šlapačka.

Na druhé straně řeky nás znovu čeká výrazné stoupání, které nás zavede na vyhlídku u tvrziště Záhoří. Zde poprvé shora nahlížíme do sevřeného údolí Kosového nebo-li Kosího potoka. Přítok Mže se zde prodírá kopečky, které jsou nyní úplně odlesněné. Paseky odkryly všechny detaily pestrého kaňonu, kudy vede žlutá turistická značka. Další jízdu přirovnáváme k loňské cyklotrase úbočím Králického Sněžníku. Zde jde o jakousi zmenšeninu tamní úžasné vyhlídkové trasy.

Na jednom z kopců spatříme mohutnou stavbu. Dle mapy se jedná o hrad Třebel, k němuž posléze zamíříme. Zůstaneme však jen před uzavřeným památkově chráněným areálem, který je pozůstatkem rozsáhlého panského sídla založeným v 13. století. Hrad bergfritového typu byl po poškození v třicetileté válce přestavěný na barokní sýpku a hájovnu. Naše trasa vede kolem místa bitvy u Třebele. Císařské oddíly se zde utkaly s švédskou armádou generála Wrangela na konci třicetileté války, na přelomu srpna a září roku 1647, a skončila ústupem švédského vojska z Čech.

Ošelín.

...

Sjezd k Mži.

...

Most přes Mži.

...

Stoupáme nad Kosí potok...

...

Hluboké údolí Kosího potoka...

...

Hrad Třebel.

...

...

Za Třebelem sjdeme do údolí Kosího potoka, který je přírodním parkem. Vybereme si trasu kolem břehu, ale dál musíme jet oklikou kolem Kořenského potoka. To mne zmátne a tak si dáváme zbytečný výjezd k Olbramovu. My musíme jet opačným směrem na Kořen a za hřeben Valašího vrchu. Teprve za ním můžeme překonat nivu Kosího potoka. A znovu cesta stoupá. Na Křínov a Otín, kde již nám pomůže silný východní vítr v zádech. I tak se docela zapotím, protože musím hodně šetřit baterií elektrokola.

Před Planou vylezeme na rozhlednu Bohušův vrch, zděnou věž z roku 1909. Shora nahlížíme na památkově chráněné náměstí, kam hodláme vjet. Musíme ale oklikou, právě zde probíhá rozsáhlá rekonstrukce ulice Dukelských hrdinů. Náměstí Svobody s měšťanskými domy již hezky upravené je. Jdeme do Rybí restaurace, kde si dávám bílé maso z nějakého mořského hada. Příprava jídla trochu trvá, kamarádi pěšáci nám oznamují, že již brzy budou v cíli cesty. Nás čeké poslední úsek kolem Hamerského potoka zpět k Mži. Míjíme mokřady Dřevěného rybníka a cesta po rovince rychle ubíhá. Za Brodem nad Tichou vjedeme do Karolíny doliny, párkrát se ještě trasa zakroutí pod strmými svahy a jsme na můstku u Ústí.

Zbývá jen uložit elektrokola do nosiče a popojet pro Romana s Marií. Téměř letní den jsme si všichni užili. Naše dnešní cyklotrasa byla vůbec tou nejzábavnější. Opouštíme Tachovsko, krajinu opuštěnou a turisty stále neobjevenou.

Kosí (Kosový) potok.

V údolí Kořenského potoka.

Na Plánsku...

Rozhledna Bohušův vrch.

...

...

Planá.

...

Planá.

Náměstí v Plané, morový sloup. Pilíř se sochou sv. Jana Nepomuckého a sochami světců je díky své výjimečnosti památkově chráněný. Socha sv. Jana Nepomuckého je doprovázena sochami sv. Šebestiána, sv. Floriána a sv. Barbory. (mapy.cz)

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.