Českou Kanadou

Českou Kanadou

Oblast České Kanady leží na jihu České republiky, při historické hranici Čech a Moravy podél státní hranice s Rakouskem. Severozápadní část tvoří Jindřichohradecká pahorkatina, která na jihozápadě navazuje na třeboňskou pánev. Větší část oblasti však pokrývá kopcovitá a silně zalesněná žulová Novobystřická vrchovina, která na severu navazuje na masív Českomoravské vrchoviny. Nejvyšším vrcholem České Kanady je Vysoký kámen u Kunžaku (jehož úpatím se vine úzkokolejka z roku 1897) a který dosahuje nadmořské výšky 738 m. Další krajinné dominanty tvoří Šibeník (732m), Kunějovský vrch (725m), Vysoký kámen (723m), Studnice (722m), Bukový vrch (721m), Větrov (714m) a Čihadlo u Starého Města pod Landštejnem (700m). Pojďte se s námi projít hlubokými lesy po stezkách kudy kráčel sám velký lupič Grasel...

A kde nejlépe začít? Asi nástupem do vláčku v Jindřichově Hradci, který nás úzkokolejkou odveze až do Nové Bystřice.

odkaz na mapu

Tímhle krásným vláčkem bohužel nejedeme, snad příště...

Zastávka na zastávce, kde se kdysi zastavil i Jára de Cimrman. Vlastně zde byl vysazen, když neměl rádný lístek a dělal, že spí. A my z Nové Bystřice vyrážíme směrem na Rajchéřov. Až těsně u hranic a rybníka Kačer stáčíme kroky k severu. Noc trávíme v lese u Návarského rybníka.

Druhý den pokračujeme k Landštejnu horským terénem. Však i Landštejn visí na kopci a dostat se z naší cesty k jeho branám není až tak jednoduché.

Hrad je dobyt nejen turisty...

... ale i cizáky bůh ví odkud.

A tak se radši stahujeme do věže, kde nám nehrozí nebezpečí výběrčích daní.

Pohled shora z věže na Landštejnskou přehradu je malebný.

Jen malé děti se nebojí vetřelců a jejich středověkých zbraní a praktik.

Je večer a nám se včas podařilo zabrat ideální místo u Pstruhovce, kde přespíme další noc. Později přišlo pár (asi deset) dalších nocležníků, ale nakonec se raději stáhli do ústraní.

Ráno se vydáváme po stopě Grasela a brzy po něm nalézáme alespoň malou ceduli s jeho vypočtenými skutky, kterých se za svého krátkého života dopustil.

Za malou chvíli už máme před sebou i jeho sluj, skrýš pod kamennou hlavou.

Někteří z nás, ti odvážnější, se spouští do hlubin a pak vyprávějí neuvěřitelné zážitky. Snad jim to už nezůstane navždy ...

Balvany roztroušené v lesích, rybníky s neuvěřitelně ledovou vodou, ale i příjemné cesty osvěžené náprstníky digitalis všech možných barev, to je Česká Kanada, nádherný kout jižních Čech.

Dnes by to pan Grasel měl jednodušší. Prostě by si vybral jeden z mnoha opuštěných bunkrů kdesi v lesích.

Slavonice renesanční, kam se jenom podíváte.

A protože se máme ještě před odjezdem domů čas, děláme si prohlídku nejenom svrchu,

nýbrž i zdola. Rozměry podzemní štoly jsou projektovány pro hubené, ale po dvoudenním putování pohořím projdu se štěstím i já.

Venku se musíme ještě zvěčnit. Ne proto, že bychom tak exhibovali, ale proto, že se prostě náměstí ve skafandrech musí stejně přejít.

Zato nahoru na věž můžeme jen v tričku. A to i proto, že se ukázalo, že jsem se nezorientoval v jízdním řádu zrovna nejlépe, a tak nám nezbylo, než ve Slavonicích v pensionu i přenocovat.

Odměnou za výstup nám je výhled na dolní i horní náměstí.

Je na co koukat, je co fotit...

A to i v podloubí náměstí.

Domy jsou neskutečně fotogenické a tak si docela zacvakám.

Architektura uvnitř musea.

A ještě jeden pohled na náměstí s kašnou a věží.

No a tady jsme u našeho pensionu našli konečně i portrét slavného grázlíka. Nevypadal zase až tak strašně, co?

Cestovat se dá do budoucnosti, stejně tak jako do minulosti. Stačí si vybrat.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.