Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

České Žleby v zimní náladě

vydáno 17. února 2015 – napsal Rony – 5 komentářů

Poslední dva roky je zima na sníh docela skoupá. Doplácí na to především Šumava a tak o závalech sněhu, jak to ve svých povídkách mistrně popisuje Karel Klostermann, si múžeme jen nechat zdát. Je třeba spokojit se s málem a vyrazit i do horších podmínek. Začátkem února přece jen svoji porci bílé nadílky dostaly i šumavské kopce a tak jsme si pravou zimní náladu v okolí Českých Žlebů nakonec přece jen užili.

Krajina v okolí Českých Žlebů mi učarovala. Jistě k tomu přispěl i zážitek při dávném vandru, kdy jsme si na jednom z mnoha velkých balvanů nad vsí vařili na lihovém vařiči v ešusu oběd, zatímco kolem nás začali po loučce pobíhat po zuby ozbrojení vojáci pohraniční stráže se psy. Byli jsme v místech, kudy se v padesátých letech převáděli lidé na Západ. Na dosah plotů železné opony. Bylo docela s podivem, že do těchto míst se vůbec v osmdesátých letech mohl člověk podívat.

V roce 1990 jsme zase na toto místo dorazili zrovna v momentu, kdy se bourala železná opona. Ta vedla od Českých Žlebů k Hliništi a Strážnému kousek od cesty. Zvláštní kouzlo tohoto místa s pozoruhodnou historií dnes umocňují pokroucené stromy a kamenné řady lidmi dávno opuštěných míst a pastvin.

Ze Žlebů na Stožec

Mapka Stožec.

Po doléčené chřipce nečekám žádné zázraky, ale to, že mě načne již pouhá snaha docvaknout běžkařské boty Madshus do lyží, je překvapením. Až po desetiminutovém nemilosrdném souboji s nimi, jsem se mohl začít motat po pláních za Českými Žleby.

První den je rozkoukávací a to doslova. Sjíždíme po Šumavské magistrále pod Kapraď a kolem padá z nebe bílá mlha. Je také dost větrno a zima. Cílem se proto stává hospoda U pstruha ve Stožci. Cítím, že zátěž v podobě fotobatohu dnes nesu zbytečně. Stopa je naštěstí čerstvě projeta rolbou a jede se dobře. Když tedy poodhlédnu od svojí mizerné fyzičky.

Hospoda U pstruha je naše spása a za necelou hodinku v ní pookřejeme. Odjíždíme před druhou a zpět vybíráme variantu přes Stožecká luka a kolem vrcholku Spáleniště (960 m n. m.). Na rozcestí pod Spáleništěm máme možnost projet si delší trasu (5 km) k Radvanovickému hřbetu, ale odsud bychom museli kus cesty nést běžky po hlavní cestě od Soumarského Mostu, alespoň dle mapy to tak vypadá, a tak zabočujeme vlevo k Žlebům. Kilometr se vezeme po proplužené cestě a další 1,5 km již neseme běžky do vydatného kopce v ruce. Projetou stopu, která má vést vpravo do kopce k parkovišti u sjezdovky nevidíme. Ale stejně bychom si ji nevybrali, na rozjezd nám stačil i dnešní kratší okruh.

Hotel České Žleby.

Stopou do Haidmühle a Nového Údolí

Fotku jsem z prvního dne nevytvořil jedinou a tak odhodlán vše napravit, další den vyrážím k Novému Údolí s foťákem na krku. Podmínky jsou podobné včerejším, mlha stále visí na vrcholcích okolních kopců, kde na větvích stromů vytváří ojíněné vánoční ozdoby. Překonáváme Kamennou Hlavu, kam od přechodu Mlaka/Bishofsreut zvolna stoupá velká skupina německých důchodců, a u rozcestí Mlaka poopravujeme původně plánovanou trasu. Nejedeme na Bishofsreut a Bavorskem do Haidmühle, ale bereme za vděk jistotou. Pokračujeme projetou stopou na bývalou Krásnou Horu. Nic tím neztrácíme, ba právě naopak. Zvlněná krajina střídá daleké výhledy na německou stranu hranice s pohledy na loučky ohraničené kameny na té české. Kdysi zde bylo několik vesniček, krásně posazených ve svazích Kapradě a Krásné Hory. V terénu dnes spatříme již jen několik skrytých ruin. Zbyly jen názvy v mapách - Kamenná Hlava, Mlaka, Krásná Hora, Spálenec...

Tato místa postupně projíždíme až k odbočce turistické značky před Haidmühle. Tudy jsme před lety vandrem do vsi došli a tak si to zopakujeme i zasněženou zimní krajinou. Stopa je sice zpočátku mizerně prošlápnutá, ale čekají nás jen slabé dva kilometry. Haidmühle musíme projít po svých a já na mostu přes Studenou Vltavu cítím, jak se mi do pravé boty dere ledová voda. Je to ona botka, se kterou mám pořád problémy při nazutí běžek. Vypadá to na vážnější problém, ale snad v pořádku dojedu. Čeká nás kratší přejezd dobrou stopou do Nového Údolí a zasloužená zastávka v restauraci hotelu Nové Údolí.

V příjemném prostředí a v teple hospody se vyvalujeme přes hodinu. K pití si dávám zázvorový čaj. Ten dokáže protáhnout dýchání a tak není divu, že se mi po něm spouští nedoléčená rýma. Ale rýma není žádná nemoc a já se dnes cítím rozhodně lépe. Po vydatné porci svíčkové s brusinkami je trochu problém vystoupat zpět ke Krásné Hoře. Táhlé stoupání jako by nemělo konce. Vlečeme se, potíme a jen zvolna ukrajujeme výškové metry. Po krátké zastávce u krytého odpočívadla na Krásné Hoře, kde je i pamětní kámen s názvem zaniklé obce, stoupáme rolbou poněkud rozrytou stopou přímo ke Kamenné Hlavě. V létě se zde pasou zdivočelé krávy a průchod tudy není možný. Kolem je v krajině mnoho sněhem zapadaných balvanů a zvláštně tvarované stromy jsou pokryté silnou jinovatkou. Dostáváme se do mlhy a já to využívám k focení. Dobře si pamatuji loňské jarní fotografické orgie, kdy jsem v mlze u Horního Cazova fotil torza stromů. Podobná nostalgická nálada panuje i nyní a bylo by chyba ji nevyužít. Poslední kilometry se díky tomu protáhnou a my do ubytovny NP Šumava v Českých Žlebech, kde jsme opět ubytovaní, dorážíme až po čtvrté. Za zmínku snad stojí jen můj nepříjemný pád, kdy jsem objektivem zrcadlovky vyryl do sněhu hlubokou brázdu. Foťák to naštěstí bez újmy přežil, ale ne moje bota, která se nadobro rozlomila vejpůl. Ještě štěstí, že jsem si s sebou vzal náhradní.

Kamenná Hlava.

Kamenná Hlava.

Vyhlídka pod Kamennou Hlavou.

...

Mlaka.

U Haidmühle.

Krásná Hora.

Otevřená kniha na Krásné Hoře.

Pohled mlhou k Bishofsreutu.

...

...

...

Nad Krásnou Horou.

...

...

...

Pod Kamennou Hlavou.

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

Kamenná Hlava.

Okruh na Strážný

Mapka Strážný.

Ohlášená inverze se po ránu na šumavské vrcholky dostává jen pozvolna a tak na nás v sedle u bývalých Radvanovic slunce jen nesměle nakoukne, aby se znovu nadlouho schovalo. Především proto, že od Žlebského vrchu sjíždíme do údolí Řasnice ke Strážnému. Chvilku jedeme tak hustou mlhou, že není vidět na krok. Rozední se až když se dostaneme pod inverzní pokličku. Na slíbené azuro si ale budeme muset ještě počkat.

Čerstvě projetá stopa nás neomylně vede k Hliništi. Stále se vezeme z mírného kopce a cesta příjemně ubýhá. Míjíme projetou odbočku k Dolnímu Cazovu, ale jedeme dál do Strážného. U Řasnice je vysoký násep, původně vybudovaný pro železnou oponu, která tudy vedla. Dobře si ještě vzpomínám na onen významný rok 1990, kdy jsme zde poprvé vandrovali a ploty v některých místech ještě stály. Přecházíme Řasnici a když chci na mostu zaujmout vylepšenou poozici kvůli kompozici fotky, švihnu s sebou do sněhu. Objektiv i foťák je rázem zahrabaný ve sněhu a uvedení do provozuschopného stavu mi trvá dost dlouho. Ani vstávat se mi z vyhloubeného dolíku moc nechce.

V inverzi u Českých Žlebů.

Nad Řasnicí.

Řasnice.

...

Nad Splavským mlýnem.

U Kořenského potoka.

Před Strážným.

U Strážného podjedeme most a u benzinky se stavíme na kafíčko a sladký zákusek. Sluníčko pomalu vytlačuje mlhu, vypadá to na růžovoučké rozhovory u vypuštěného bazénku.

Ale dost politiky, poledne konečně zlomilo i poslední odpor šedivé peřiny a jas slunečných paprsků vykresluje krajinu po ladovsku. Změna se projevuje okamžitě - zlepšenou náladou, která rychle graduje až do eufórie. Ani nám tak nevadí, že se chvíli motáme kolem hlavní cesty k hraničnímu přechodu. Podjezd nás dostane na správnou stranu a zde je již stopa ukázková. A jsme na ní úplně sami. Sem se dostanou do stopy opravdu jen ti skalní. Nebezpečné začínají být krátké sjezdy, kdy rozdíl v kvalitě umrzlého a tajícího sněhu, jak se střídají stinné a sluncem vyhřáté partie, střídavě cloumá celým tělem.

Znovu přejíždíme Řasnici a stoupáme k Dolnímu Cazovu. Na čerstvém sněhu zanechala stopy pobíhající zvěř a není jí zde zrovna málo. Podivně plazivá stopa nedaleko řeky může patřit jedině vydře. Ta ve sněhu ráda jezdí po břiše jako na saních. Nad bavorskými lesy se stále drží chuchvalce šedivých mlh, ale pohled zpět odhaluje bíle oděný vrchol Luzného v plné kráse. Slunce příjemně hřeje a nádherné výhledy dokazují, že dnes jsme si vybrali skvělou trasu. Vůbec nevnímáme táhlé stoupání k Mlace a cesta rychle ubíhá. Jaký to rozdíl oproti prvním utrápeným kilometrům ke Stožci.

Na dřevěné vyhlídce pod Kamennou Hlavou dlouze relaxujeme a chytáme vitamín D. Sníh hodně změkl a tak stavím minisněhuláčka. Místo nosu kousek větvičky, místo očí trny z šípkového keře. Z nedalekého vysokého smrku mezitím padají proudy vody, jak taje jehličím pochytaná jinovatka. Díváme se do Bavorska, které je tak blízko, že by tam snadno dolétly sněhové koule s plochou dráhou letu.

Zbývá už jenom vystoupat na hřeben ke Kamenné Hlavě a sjet do Českých Žlebů. Odjet domů z rozzářené Šumavy se nám vůbec nechce. Dokonalá inverzí končí před Vimperkem, kde slunce naposledy problikne mezi houstnoucí celodenní mlhou.

Stráženská slatina.

Stopa u Strážného.

U Řasnice.

Luzný.

Pohled k Luznému.

Údolí Řasnice.

Pohodové odpoledne.

Horní Cazov.

Samoty za hranicí, Marschhäuser.

Almberg.

Vlevo vzadu Žlíbský vrch, vpravo Žlebský vrch.

Bishofsreut.

...

Výhledy k Philipsreutu.

Pod Bishofsreutem,

Spáleniště a Stožec.

Hora Stožec.

Pohled ke Stožci.

Stožec.

Knížecí stolec.