Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

České Žleby - čtvero ročních období

vydáno 13. května 2014 – napsal Rony – 5 komentářů

Nepatrně zavádějící název si tři dny májových toulek po okolí Českých Žlebů plně zaslouží. Přestože se to zdá nemožné, zažili jsme během nich jaro, léto, podzim i zimu. Počasí dělalo neskutečné kotrmelce a tak zatímco v pátek na vrcholku Kapradi kolem nás poletovaly babočky admirál, druhý den ráno už padaly z nebe sedláci a všude bylo rázem bílo. Putování kolem Radvanovického hřbetu a Žlebského vrchu provázela hustá podzimní mlha, a při túře v Bavorském lese zase rozhlednu Haidel zdobila tající ledová krusta.

Úvod stručně dokumentuje proměnlivost šumavského počasí, které na nás první májové dny čekalo. Ohlášené bouře a následná studená fronta se přičinily o to, že jsme vzali na milost útulnou ubytovnu NP Šumava v Českých Žlebech. A protože na poslední chvíli odhlásily rezervaci hned tři velké apartmány, mohli jsme si z jednoho z nich užívat krásný výhled ke Stožci a Trojmezné.

mapa okolí Českých Žlebů

Kapraď (1 026 m n. m.)

Pozdní páteční dopoledne nás v Českých Žlebech vítá příjemné hřejivé slunce. Parkujeme hned před ubytovnou NP a protože předpověď hrozí odpoledními bouřkami s obratem počasí, nezdržujeme se s ubytováním a hned míříme k vrchu Kapraď, našemu prvnímu cíli. Brzy se ze žluté turistické značky spouštíme vlevo a podle průseku bývalé železné opony klesáme k potůčku mezi vrcholy Toku a Kapradi. V zimě po něm vede stopa do Stožce, nás ale čeká táhlé stoupání k rozcestí, kde se dáme vpravo západním směrem. Kolem se objevuje stále víc sytě zelených listů bučin, které zde převažují. I díky nim zde příroda neutrpěla tak krutou ránu, vedenou napříč celou Šumavou kůrovcem. Jižní část Šumavy se tak dnes pro návštěvníky stala tou příjemnější, přestože méně znalí turisté zajisté budou dále mířit k v létě přecpané Modravě a Kvildě.

Lesní cesta nás vede až do sedla před vysídlenou ves Krásná Hora. K ní již klesat nebudeme, protože vysněný vrchol hory Kapraď je nedaleko nad námi. Proplétáme se lesem vzhůru mezi kameny, skalkami a mohutnými buky, z nichž některé odpočívají svaleny k zemi. Konečně je i co fotit. Skalní miniatura Matterhornu nad našimi hlavami, ke které se pomalu ubíráme, však ještě zdaleka není nejvyšším místem hory. Než dojdeme k ostrému hřebínku na vrcholu, musíme ještě trochu sil vydat. Stojí to ale za to! Kapraď je opravdu krásnou horou.

Žleby v Českých Žlebech.

Böhm Röhren.

Kameny jsou součástí zdejší krajiny a dokreslují její zajímavý ráz.

Od Českých Žlebů jdeme kolem bývalé železné opony, která je dnes využita v zimním období pro lyžařskou trasu. Potůčky jsou přes plochu, kde býval dvojitý plot elektrických drátů s 6 000 Volty, svedeny do podzemních stále funkčních rour.

Mezi Tokem a Kapradí již jdeme bukovÿm, čerstvě zeleným lesem.

Pavouk s krásným názvem maloočka smaragdová je u nás jediným zástupcem ze 700 malooček. Ty žijí hlavně v tropech. Je vidět, že tento druh se adaptoval i na drsné šumavské podmínky. Foto je z 1 000 m n. m.

Při stoupání na vrchol Kapradi stále přibývá balvanů a skal. Cesta vzhůru je proto hezká a pestrá.

Míjíme Matterhorn pod Kapradi.

Kapradiny, které přinesly vrcholu Kapraď jméno, začínají rozbalovat svá stočená paví péra.

Necháváme se dlouze hýčkat hřejivými paprsky slunce a sledujeme rej několika baboček admirál, které teplo vyhnalo z úkrytů. Stejně tak brouka nosatce, kvůli kterému nasazuji makroobjektiv ve snaze ho co nejlépe zvěčnit. Různě se snažím zaujmout dobrou polohu u zbytků ztrouchnivělého buku, aniž si všímám zdejších rezavých mravenců. Bohužel oni si všímají mne. Ukončuji proto rychle svoji práci a ještě dlouho pak cítím jejich jed na zátylku.

Příznivé místo na vrcholu hory nám posloužilo i pro malý piknik. Kolem se stahují mračna a kdesi nad Lipnem již bouří. Nad Kapradí se naštěstí žádné těžké mraky nekupí a tak beze spěchu hledáme kudy nejlépe sejít. Chceme pokračovat postupně klesajícím hřebínkem ke Kamenné Hlavě, ale to pro hustší porost není snadné. Nakonec se proto vydáváme starým bukovým lesem znovu západním směrem a na hřeben se vracíme právě včas, abychom neminuli další skalnatý útvar zasazený do svahu hory. To, že mapa odkazuje pravdivě na skály v okolí hřebenu, je dobře vidět.

Vrcholové foto dokumentuje ostrý skalnatý hřebínek Kapradi.

Tento brouk z vrcholu Kapradi je z druhu Nosatcovití (Curculionidae), kteří jsou největší čeledí brouků. Řadí se k nim více než 60 000 druhů ve více než 400 rodech. Nosatci jsou snadno rozeznatelní dlouhým nosem a tykadly s malými „kyji“ na konci. Kromě těchto podobných rysů se ovšem vyznačují velkou rozmanitostí tvarů, barev a velikostí od 1 mm do 40 mm. Jsou býložraví a většina z nich žije jen z omezeného množství hostitelských rostlin, často jen na jediném druhu.

Sestupujeme hřebenem k severu, ale zde je porost tolik hustý, že musíme improvizovat.

Díky tomu memineme několik vzrostlých buků, i jeden padlý.

Znovu na hřebenu.

Mechem poroslé skalky se dokonale doplňují se sytě zelenou barvou bučin.

Vycházíme z lesa na planiny plné skal a kamenů. Zdejší krajina je odnepaměti přeměněna k pastvě a to je znát. Musíme překročit elektrický drát a mezi kravami projít k bývalé, po válce vysídlené Kamenné Hlavě. Chvilku nás jedna z krav doprovází a netváří se nijak vstřícně. Moc se sice nebojím, ale přece jen radši mizím. Pod jedním z balvanů totiž leží ukryté malé telátko, které je zřejmě příčinou její nervozity. Cestou míjíme spoustu dalších vděčných míst, kde se balvany střídají s větry ošlehanými a všelijak pokroucenými stromy. Nabízí se nám i krásný výhled k Bischofsreitu a Haidlu. Rozhlednu na vrcholu nepříliš vzdálené hory máme v plánu na neděli. Jak ale bude, je ve hvězdách.

Dostáváme se na Zlatou stezku, kde je spousta informačních tabulí. Není ani divu, vždyť jde o historicky nejstarší cestu, kterou se do Čech vozila vzácná sůl. Jak to asi vypadalo v dobách, kdy tady týdně putovalo až 1 200 soumarů a České Žleby byly důležitým místem jejich odpočinku? V té době měly přes tisíc stálých obyvatel. Na jedné z informačních tabulek naučné stezky je vyobrazen zvláštní útvar Kamenné hlavy. Kolem se povalují balvanů spousty a tak ho mezi nimi na loučce nad stezkou chvíli marně hledáme. Až teprve v hospodě ubytovny NP se dozvíme, že je ho nutné hledat o dost výš a dál od Zlaté stezky, pod Žlebským vrchem.

Dnešní cestu jsme měli vyměřenou na vteřinky. První velké kapky na nás začaly dorážet teprve na okraji Českých Žlebů. Večer se po vydatném guláši jdeme na chvilku projít a nad vesnicí nacházíme hrstě ledových krup. Prudce se ochladilo.

Planina mezi Kapradí a Žlebským vrchem je stále využíváma jako pastvina. Atraktivní členitou krajinu by bylo škoda minout bez povšimnutí. Pokud byste přes ni chtěli jít od Českých Žlebů, bude vás odrazovat cedule upozorňující na nebezpečí smrti.

...

...

...

...

...

...

Stará cesta.

Pohled za hranice k Bishofsreutu a k rozhledně Haidel (1 167 m n. m.).

Pasoucí se krávy jsou docela zvědavé a jedna z nich se nás snažila kus cesty doprovázet.

...

...

Bishofsreut.

...

Macešky.

...

...

Stožec (1 064 m n. m.).

...

Jsme na území bývalé vísky Kamenná Hlava. Jeden z balvanů je ohražený a zřejmě zde byl součástí obce.

Informační cedule u dalších ze skulptur odkazuje na útvar Kamenná hlava. Tu jsme ale nenašli, a měla by být nad loukou pod Žlebským vrchem. Dobrý cíl pro plánovaný podzimní pobyt v ubytovně NP v Českých Žlebech.

Zaparkovaný kamenný autobus je dalším z mnoha balvanů.

...

...

...

Pohled údolím Mlýnského potoka ke Stožci.

U železné opony.

Druhý nosatec se jmenuje klikoroh devětsilový.

Večer z tepla ubytovny vidíme jak déšt kropí pohory, které již také doputovaly.

Radvanovický hřbet

Ráno je venku bílo. A nejen to. Z nebe padají vločky tak velké, že jim právem náleží lidové označení "sedláci". Podle srážkové mapy na mobilu momentálně sněží z celé Šumavy právě jen zde. V klidu posnídáme a protože nějaká ta vločka nemůže změnit naše odhodlání posílené včerejším ideálním dnem, vycházíme do husté chumelenice. Rukavice, bunda a kapuce jistí skromné pohodlí, a protože je úplné bezvětří, jdeme směrem k Soumarskému Mostu bez problémů. Po 1,5 km se zbavujeme nepříjemné asfaltky a po modré značce procházíme převážně bukovým lesem do sedla Radvanovického hřbetu.

Ten má hned šest vrcholů. Tři vpravo od nás určují okraj l. zóny NP a jsou o chlup nižší než další tři, pod kterými projdeme zpět k Českým Žlebům. Tyto tři vyšší vrcholy překračují tisíc metrů a nejvyšší prostřední má úctyhodných 1 024 m n. m.

V sedle si vybíráme horní zarůstající cestu. Jde spíš o stezku mezi omladinou buků a vzhledem k tomu, že postupně jdeme sněhem i v mokré trávě, za chvíli mi pěkně čvachtá v botech. Chlad od mokrých nohou brzy proniká do celého těla. Přesto nelitujeme, že jsme se do dnešní sloty vydali. Kolem se začíná zdvihat mlha a cesta připomíná časy převaděčů z dob Krále Šumavy. Jak těžké a stresující podmínky musely tehdy vydržet i ženy s malými dětmi, je nesnadné si jen představit. Nedokážu to přesto, že jsem měl možnost přečíst si knihu Davida Jana Žáka - Návrat Krále Šumavy, kde jsou popisovány příběhy převaděče Josefa Hasila, mimo jiné i z okolí Českých Žlebů.

Náš návrat je naproti tomu snadný. Lesní cesta ústí na hlavní od Hliniště a dnes už za ní nevedou elektřinou nabité, ostnaté elektrické dráty. V roce 1990 jsem právě tady fotil na diapozitivy likvidaci zdejší železné opony. Bylo by dobré některé diáky zdigitalizovat, vždyť příští rok tomu bude 25 let. Jak ten čas letí...

Míjíme několik zvědavých jatečných býků, co se diví, kdo se to vyloupl z mlhy nedaleko od nich, a vracíme se zpět do Českých Žlebů.

Zimní hrátky v máji.

Cesta Radvanovickým hřbetem je příjemnou procházkou, nejprve ale k ní musíte dojít po hlavní, která vede dolů z Českých Žlebů na Soumarský Most.

Kamenný patník na hřebenu hřbetu.

Nostalgie... Nemusí být stále krásně a přece je stále co objevovat. Projít mezi mokrým listím mladých stromů bučin je obzvlášť osvěžující.

Pod Radvanoviciým hřbetem nám trochu nasněžilo. To v květnu není na Šumavě ale nic mimořádného.

...

Chůdovitý smrk z Radvanovického hřbetu.

...

Pastviny nad Splavským potokem, který zde pramení.

Pomníček obce Radvanovice.

Lidi odejdou, stromy zůstávají. Památná 30 m vysoká lípa.

Jateční býci se zdají neteční...

...

České Žleby.

Okolo Žlebského vrchu přes Horní Cazov

Odpoledne mlhy houstnou a houstnou, a když je z nich úplně neprůstupná kaše, vyrážíme na další pochod zamokřenou krajinou kolem Žlebského vrchu. Nedaleko za cedulí se jménem obce nás cesta zavede nejprve ke stožáru mobilních operátorů a potom, přes kamennými valy rozdělené louky a pastviny, k Hornímu Cazovu. Mlhy bohužel neumožnují žádné rozhledy a tak jsme rádi, že nás alespoň cesta vede neomylně. Zatím... Z mapky je totiž jasné, že brzy to bude jinak.

Nostalgii krajiny umocňuje několik ruin a děravých barevných hrnců, které kdosi vkusně naaranžoval mezi kameny souvislých a neustále se zvyšujících zdí, co oddělovaly jednotlivá políčka. Stále více stády krav rozbitou cestou pokračujeme dál, aniž víme správný směr. Snažíme se jen držet svahu a nesestoupit do mokřad pod námi. Nakonec musíme loukou a tak nohy opět dostávají příděl ledové vody.

Až červená turistická značka je spásou, na níž se celou dobu upínala naše mysl. Dál je vše již snadné. Stoupáme k Mlace a mírný vítr na chvilku odfoukne mlhy. Dohlédneme do malebného údolí Mechového potoka kudy vede hranice, i na vzorně upravenou loučku za ním v Bavorsku. My ale rádi divokost, co zbyla z opuštěné a dnes nejneobhospodářovavatelnější krajiny u nás.

Od rozcestí Mlaka stoupáme ke Kamenné Hlavě. Míjíme rozhledovou plošinu, dnes bez rozhledů, a přes hřebínek spojující Žlebský vrch s Kapradí přicházíme znovu do Žlebů.

Odpolední túra nás vede přes Horní Cazov, kde zbyly dnes jen ruiny a kamenné zídky, které jsou všude po okolí. Kdysi se takto parcelovaly jednotlivé pozemky, dnes jde o součást zdejší krajiny.

...

...

...

...

...

Pod Horním Cazovem je prameniště a mokřady musíme horem obejít. Mlha zde již není tak hustá a tak brzy vidíme i cestu pod námi, kde již vede červeně značená TZ.

...

...

Marschhäuser za Mechovým potokem, který tvoří hranici až k soutoku s Řasnicí.

Nad bývalou obcí Mlaka. Malých vísek a samot bylo na Zlaté stezce mnoho, dnes jsou jejich jména často již zapomenuta.

Vyhlídka Kamenná hlava.

Výhled z rozhledové plošiny Kamenná hlava, kterou zde zbudoval národní park. Trochu zbytečně, protože rozhled je stejný jako ze stezky a zastřešení, které by umožnilo turistům skrýt se před bouří, zde bohužel chybí. Podobně i na ostatních místech, kde tyto výhledové nebo rozhledové plošiny jsou, zapomněl NP Šumava, že ne vždy svítí sluníčko. Jistě je to motivováno tím, aby zde nedej bože někdo snad nepřespal ve spacáku a neporušil tím přísný zákaz nocování v přírodě národního parku. Kdo ví, jestli by neuvadly vzácné bylinky a nevyhynulo vše živé v širém okolí. To, že kdysi tudy putovaly denně karavany soumarů není dnes směrodatné. Důležitější jsou zákony, zákazy a represe, které kdosi chytrý vymyslel v Praze od úřednického stolu a potvrdil kulatým razítkem se znakem Českého lva.

U Kamenné Hlavy.

...

...

...

...

...

Přes Českými Žleby.

Kamenný žleb. Dříve zde bylo mnoho dřevěných napajedel.

...

Haidel (1 167 m n. m.)

Další ráno je jako vymeteno! Azuro dává zapomenout na včerejší mlhu i na rozpaky, zda vůbec bude mít smysl na rozhlednu jít. Balíme a brzy ráno opuštíme ubytovnu. Přesunem přes přechod Strážné/Philippsreut si usnadníme túru k rozhledně. Auto necháváme ve Philippsreutu u Tussetkapelle. Kapličce postavené jako kopii Stožecké, u které je parkoviště a turistické zázemí. Bereme si na cestu informační knížku Goldsteig a malou mapku okolí. Tu využijeme hned, protože značení není úplně jasné. Kousek cesty jdeme po křížové cestě nad Philippsreut, s překrásnými výhledy do Čech, abychom se hned spustili po louce k hlavní cestě. Za ní je již značení dobré. Přicházíme k rozcestí odkud k Haidlu vede hned několik souběžných značek. Jednou z nich je obrázek dřípadky horské, další značka S je symbolem zdejší části Zlaté stezky.

Stále stoupáme pěšinkou přes potůčky a mokřady hezkým smíšeným lesem, cesta plyne jako voda. Když konečně vylezeme na hřeben, setkáváme se se značenou cestou z Bishofsreutu. Tudy se budeme vracet hřebenem přes Sulzberg po Zlaté stezce. Nejprve si ale musíme odskočit asi 3 km k rozhledně na vrcholu Haidlu.

Přecházíme vrcholovou plošinu, kde kdysi stávala ves Leopoldsreut. Ta umožňovala chvíle oddechu karavanám soumarů trmácejících se od Passova po Zlaté, tehdy Solné stezce. Hodně míst bývalých domů Leopoldsreutu je pietně upraveno, stát zůstal jen hezký kostelík a sousední dům.

Ubytovna Národního parku Šumava v Českých Žlebech. Nedělní ráno je nádherné.

Tussetkapelle znamená Stožecká kaple. Kopii v Philippsreutu nechali postavit po odsunu ze Stožce vyhnaní Němci.

Philippsreut.

Kreuzweg, křížová cesta u Philippsreutu.

Po stopě dřípatky horské.

A zde ji máme v plné kráse. Cestou jsme jich minuli jen několik.

Kamenů a skal je zde, na rozdíl od nedalekých Českých Žlebů, málo.

Nově je zde vyznačena Golden steig - Zlatá stezka.

...

Leopoldsruet.

Vzpomínka na Leopoldsreut.

U kostelíku je výhled označený jako Luzenblick.

Po mírném klesání nás čeká závěrečný útok na Haidel. Před vrcholem se zdá, jako by se rozpršelo, ale přestože je nebe plné mraků, na déšť to nevypadá. Až u mohutného vysílače nám to dojde. Z plošiny dolů k zemi padají kousky ledu a podobně to bude i u stromů, na nichž led postupně taje. Dřevěná věž je 35 m vysoká a robustní stavba. Chvilku si prohlížíme vkusně upravené informační desky v okolí a pak se vydáváme vstříc výškám. Zhora zní ostrá němčina a kolem se občas s rachotem snáší kousky ledu. Je jaro. Mokré schodiště dokazuje, že nahoře je vody stále dost. To, že je v pevném skupenství zjistíme brzy sami. Poslední část schodiště namrzající mlha proměnila v ledové a postupně roztávající kluziště. Naštěstí nahoru na rozhledovou plošinu vylézt jde. Rozhledy jsou impozantní, byť výhled k Alpám znemožňuje špatná viditelnost. Zaměřujeme se proto především na šumavské vrcholy. Velmi dobré popisy u informačních fotek nám pomůžou k lepší orientaci. Přece jen vidíme Šumavu z nezvyklé strany.

Přímo k Haidlu!

Turmhaidel s výškou 35m a mohutnou základnou je bytelnou a dobře zabezpečenou rozhlednou.

Rozhledna je opravdu mohutná. Chvíli to trvá než vylezeme až nahoru. Zvlášť, když jsou schody pokryty ledovým zábalem.

Telekomunikační věž.

Informační cedule jsou velmi přehledné a je jen škoda, že dnes dohlednost není ideální.

Frauenberg pod Hochsteinem a Dreisseslem (Třístoličník).

Pohled na Greinet a Waldkirchen.

Bavorsko směrem na Freyung.

...

Heidmihle, v pozadí Knížecí stolec a zcela vlevo Chlum. Nižší hřeben jsou Jelení vrchy s Jelenskou horou.

Dreisseselberg.

Nahoře zanecháme již mnoho minut meditujícího cyklistu a po sestupu se zmrzlí rychle občerstvíme ze skromných zásob. Díky namraženým vrcholkům stromů se cítíme jako v ledničce. Ještě dlouho se proto rozehříváme rychlou chůzí, je znát, že je kolem nuly. Od Leopoldsreutu, kde zrovna probíhá nedělní mše a kolem je proto plno aut, jdeme starou Zlatou stezkou hřebenem hory k Sulzbergu (1 146 m n. m.). Na něm je oplocený vojenský prostor a tak musíme oželet jakékoli výhledy. Marně hledáme nějakou zkratku na dolní cestu. Sestupujeme nakonec až k Bishofsreutu, před kterým odbočuje značka do údolí Schwarzbachu. Trochu nudný, rovný úsek cesty vystřídá hluboce zařízlý potok a následně široké údolí, kterým postupně stoupáme zpět do Philippsreutu. Zdálky vidíme auto a světlý bod na zadním kole vypadá jako botička. Že by se parkoviště doplněné i cedulí s odtahovým autem změnilo v past? Nakonec tomu tak není, ona cedule je totiž opatřena nápisem LKW. Unaveni, ale spokojeni nasadáme do našeho PKW a směřujeme zpět do krásných Čech.

Po Zlaté stezce...

...

Před Sulzbergem (1 146 m n. m.).

Příroda je mocná, přesto vše sama nezvládne. Jak má na české straně Šumavy vyrůst v uschlém smrkovém lese přirozený smíšený porost s převahou buků, bez lidské pomoci, mi není jasné. Jak dlouho na něho budou čekat naši potomci? Třista let? Tisíc? Nebo snad ještě déle? Nebylo by snazší pomoci v l. zónách vrátit pestrost lesům vysazením ztracených buků? Raději se budu procházet po Šumavě mimo l. zónu národního parku v krásném, byť lesníky udržovaném smíšeném lese, než v takzvané divočině plně mrtvých stromů, vývratů a neprůstupných houštin ostružin, kde časem začne opět růst pouze smrk.

Swarzbach pod Philippsreutem.

Kostel v Philippsreutu nás vítá již z dálky. Kruh se uzavřel...