Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Buglata a Pískový kámen

vydáno 26. ledna 2011 – napsal Rony – 4 komentáře

Buglata(832m) je zalesněný vrchol Blanského lesa, nejvyšší v jeho severní části a spolu s Vysokou Bětou a Chrášťanským vrchem tvoří pro turisty snadno dostupný hřeben. A právě tento vrchol, který byl v minulosti posvátným místem zdejších obyvatel, se stal spolu se sousedním Pískovým kámenem(808m) cílem našeho zájmu v jednom slunném lednovém odpoledni.

Východní svahy severního výběžku masivu Buglaty, zvaného díky několika vrcholům i Hrbáč, pokrývá podhorský smíšený les s přirozenou druhovou skladbou a nachází se zde výrazné skalní útvary. Najdete tady i rezervaci Jaronínská bučina.

Mapa Buglaty

Na parkoviště pod kaplí v Jaroníně jsme dojeli s půlhodinovým zpožděním. Kupodivu to bylo mojí vinou. Zakufroval jsem totiž už autem a místo do Jaronína vjel do rozlehlého zemědělského statku v Českých chalupách. Pak jsem navigoval mobilem chudáka Luďka a on jezdil po jaronínských samotách nahoru dolů a hledal nás. Když jsme se ho pořád nemohli dočkat, asi po půlhodině jsem rezignovaně jel dolů do vsi, abych zjistil svůj omyl. No, musím poctivě napsat, že se mi v Jaroníně nedostalo od čekajících nijak vřelého přivítaní a tak se tímto ještě jednou omlouvám za moji mystifikaci.

Jen díky tomu, že bylo nádherné počasí, nedošlo k inzultaci... Domluvili jsme se na výstupu na vrchol Buglaty a nedalekého Pískového kámenu.

Kolem Mackova vrchu stoupáme kolem posledních domů, které jsou v okolí Nové Vsi a nedalekého Brlohu roztroušeny podobně jako moje skleróza. S pobrukováním písně Heavy horses od skupiny Jethro Tull vytahuji foťák, abych díky nesmírně ochotnému a trpělivému modelu vyrobil toto umělecké dílo.

Focení jsem nechal až poté, co mi koníček začal okousávat sluneční clonu zánovního Olympusu.

Jen kousek výš je rozcestí turistických značek Pod Buglatou, odkud cesty míří na jedné straně do Netolic, na opačné do Kuklova a Brlohu, a také na vrchol Kluku.

Tady už končí veškerá sranda a začíná naše tápání v horském terénu s mapou a busolou v ruce.

Kolem se hromadí krásně rostlé buky, kterým řada z nás shrbených dlouhým těžkým životem tajně závidí. Venca pláče už půl hodiny a zatímco to svádí na svoji poškozenou kyčel, bere si silný ibalgin.

No řekněte, není to výhoda být stromem? Ten rozhled, ten životní klid...

Tedy pokud se vám nepřihodí nějaká havárie, nebo nepřijdou maníci s motorovými pilami.

Naštěstí Buglatu nic podobného nepotkalo a tak se kocháme okolím plném vzrostlých velikánů.

Vrcholu Buglaty jsme dosáhli až na druhý pokus, prvním byl neplánovaný výstup na jeho nižší předvrchol. Kolem se dají určit blízké vrcholy, nejsnadněji Kleť.

Na druhý pokus vychází i vrcholové foto z nejvyššího místa naší poutě. 832m je už slušná výška, chvilku se mi zdá, že Štěpánka z batohu vytahuje kyslíkovou masku, je to ale jen láhev s vodou.

Venca se k nám dnes přidal po těžkém pracovním vytížení. Inu kdo chce vydělávat milióny, musí občas něco z volného času obětovat a makat i v neděli.

Z vrcholu se dostáváme na lesní cestu směřující přímo k dalšímu cíli - Pískovému kámenu. Na ten jsem zvlášť zvědavý, bude to prvovýstup! Cestou je hezky vidět nedaleký Chlum (1 191m) se sousedním, menším Velkým Plešným (1 066m).

Přímo na vrcholu Pískového kámenu chtěl zřejmě někdo budovat cestu. Nakonec z toho sešlo (jistě pro nedostatek peněz) a zbyl tu jen jeden bílý patník.

Kousek vedle je zase podivně modulovaný kámen, připomínající tvarem vysoké alpské vrcholy (Dachstein). Možná právě podle tohoto kamenu se vrchol jmenuje.

Nedaleko pod námi jsou vidět docela velké skály a tak odkládáme svačinku a klesáme k nim. Nahoře stejně dost profukuje.

Pro mne začínají fotohody, kolem je spousta zajímavých objektů a tak zatímco ostatní v klidu svačí, já analyzuji svým kybernetickým mozkem okolí a tvořím nečekané kompozice.

Trochu už ubývá světla, ale skalky kolem lákají k dalšímu focení.

Padlé kmeny v okolí dokreslují tajemnou atmosféru místa.

Nedaleko od nás je i přírodní rezervace Jaronínské bučiny, kde by měly být zajímavé skalní útvary, stejně jako je tento.

Nás ale začíná tlačit čas a tak upouštíme i od postupu směrem k Vysoké Bětě s cílem ji zdolat a po cestě, která je pod námi zahneme vlevo k Sedlu u Jaronína.

Luděk se ještě asi deset minut pokouší o zdolání vrcholku skály, ale marně...

Vločka nás celou cestu doprovází, aby nás ochránila před místními zdivočelými vlčími směčkami. Díky ní jsme neměli s divokými zvířaty žádné větší problémy.

Silueta skalky ještě jednou, tentoktát v temnějším vydání.

Čas návratu začíná sestupem na cestu, po ní už se půjde zpět v pohodě.

Pomalu zapadající slunce saturuje okolí do jemných barev, zatímco Luděk s Vločkou nahlíží do údolí k Vadkovu a Lhenicím.

Lhenice jsou již ponořeny do hlubokého stínu a lze je v dáli jen tušit.

Slunce míří stále níž a vytváří zvláštní růžové zbarvení okolních buků.

Poslední pohled zpět směrem k Pískovému kámenu a již začínáme po svážnici obcházet masív Buglaty směrem k Sedlu nad Jaronínem.

Máme docela štěstí, že se již blíží doba úplňku a tak pokud nás zastihne noc, budeme mít na cestě společnost zářivé Luny.

Nebe se zbarvilo doruda a jen bílé čárky putujících letadel ruší mýtický okamžik hodiny mezi psem a vlkem. Velký Plešný se spolu s Chlumem topí v krvi, aby oba zanedlouho zmizely v noci plné přízraků.

A stejně jako nedaleká Ktišská hora budou dál strážit tajemství prastaré Šumavy až do dalšího svítání.

Den končí a kolem je cítit odkaz dávných Keltů, pro které jako by byla tato krajina stvořena.

Jak dlouho ještě budou tyto bílé čáry putovat po ztemnělém nebi a co asi čeká lidskou civilizaci?

Možná po nás zbydou časem jen kříže...

Ale Kleť, stejně jako ostatní vrcholy, bude dále čnít do výšin z krajiny plné života.

Pohled do dálky v doznívajícím dni je jako pohled do minulosti.

Není proč se zabývat budoucností.

Přicházíme plnoštíhlou nocí a nasedáme do svých aut přivolat naši přítomnost...