Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Bloudění kolem hradu Hus

vydáno 23. listopadu 2022 – napsal Rony – 2 komentáře

Za místo mému srdci nejbližší považuji kaňon Křemelné. Dobrodružné výpravy do hlubokého údolí šumavské řeky byly pro mne vždy velkým zážitkem. I proto jsem se těšil na to, že si řádně projdu také podobně nepřístupný kaňon Blanice u hradu Hus.

mapa

Společně s Mirkem a Andreou jedu do Kříšťanovic, odkud to máme kousek k nejvýše položenému rybníku v České republice, Křišťanovickému (785 m n. m.). Jeho téměř 14 ha velkou vodní hladinu však nepatříme. Rybník prochází rekonstrukcí, přidělává se celá vysoká hráz, a tak musíme hned zpočátku trasy improvizovat. Bereme za vděk stezkou, jež vede nad údolím potoka odvodňujícího rybník. K Blanici to nemáme daleko. Když překročíme potůček, jsme hned u řeky. Její koryto je plné zaoblených kamenů a opravdu připomíná Křemelnou, kterou jsme si společně prošli mnohokrát.

Vstupujeme do Přírodní rezervace Kaňonu Blanice, která byla vyhlášena v roce 2021. Meandrující tok řeky i okolní niva tvoří unikátní prostředí. Hluboké údolí se táhne až k Řepešínu a k Záblatí. Chráněny jsou skalní a vodní ekosystémy, svahy suťových lesů, suchých borů, bučin a lužních lesů. Z mnoha druhů rostlin zde nachází dobré podmínky k přežití dřípatka horská, lilie zlatohlavá či oměj šalamounek. V čisté vodě můžeme spatřit kriticky ohroženou perlorodku říční, mihuli potoční, vranku obecnou, okolí řeky obývá netopýr velký a vydra říční. Prozkoumat část chráněného území lze také od Řepešínského mlýna, odkud vede k soutoku Blanice a Milešického potoka naučná stezka.

Křišťanovický rybník prochází dvouletou rekonstrukcí hráze.

Cesta přes hráz rybníka je neprůchodná, jdeme podél potoka k Blanici...

...

Hned prvních pár desítek metrů pochodu kolem Blanice nám ukazuje, že to nebudeme mít snadné. Stezka zmizela kdesi nahoře ve skalách a zamířila k modré turistické značce. Brzičko řešíme první problém. Rozlámaná skalní stěna končí v řece a dál jde projít jen velmi obtížně. Povede se mi udržet balanc na hladké skále a přelstít zákeřné místo. Poté mohu bez větších problémů přeskákat po vlhkých, kluzkých balvanech na druhou stranu řeky, která se zdá schůdnější. Totéž mají v úmyslu i Míra s Ájou, ale ti se brodí na opačnou stranu Blanice studenou vodou. Áje se jeden krok stane osudným a podstupuje nedobrovolnou ledovou koupel. S botami na krku zahučí do tůně téměř celá.

"Kdo vymyslel tuhle blbou trasu... " slyším ještě za sebou její hlásek, než se diskrétně vzdálím. Pokračuji s poskakování po kamenech těsně kolem břehu až k vysokému skalnímu ostrohu, kde se řeka ostře zlomí. Skalní stěna znovu končí v průzračných vodách a její průstup nijak vyřešit nelze. Dlouze si ji prohlížím, výstup nahoru nad ní se mi také nelíbí s tak čekám, co na to přátelé. Ti zatím stoupají vzhůru zvířecí stezkou a ozvou se, až po čtvrthodině, když už lezou terénem kdesi vysoko nade mnou. .

Blanice...

...

...

...

První problém...

...

Pod skalním ostrohem cesta končí. Vracím se zpět a hledám přechod vřes řeku.

...

Rozhodnu se přejít řeku zpět na druhou stranu a ukončit své trápení výstupem po pěšině k modré značce. Postupuji zpět proti proudu snad dvě stě metrů, než si troufnu s pomocí dlouhého bidla pár kamenů v řadě přeskákat. Cítím se přitom jako Rychlé šípy na vypravě do skal. Stoupám vzhůru pohodlnou cestou, kterou "upravili" dřevorubci, a zhluboka dýchám. Přece jen mě chronicky bolavá záda dost omezují. Přelézám terénní nerovnosti u hradu Hus, z něhož k nebi trčí malé zbytky kamenných zdí. Víc z něho nezbylo. Blanici spatřím v hloubce pode mnou. Znovu k ní musím klesnout, protože sraz jsme si dali na mostu přes řeku. Moji souputníci prodírající se svahem na druhé straně řeky to však mají ještě obtížnější. Skalnatý terén je vyhnal vysoko nad koryto Blanice a tak na ně musím ještě čtvrt hodinky čekat. Tuším, že s dobrou náladou zrovna nesestoupí.

Na hradu Hus.

U mostu přes Blanici...

...

Velká voda vyplavila na břehy mnoho klád.

...

Dohodneme se na tom, že si někde rozděláme oheň, upečeme buřty a dosušíme boty a prádlo. Ohniště i s dřevem najdeme u kamenné stěny, kde máme výhled na Blanici. Dokonce zde máme připraveno množství prutů k opékání. Ač je dřevo hodně vlhké, podaří se nám oheň rozdělat bez problémů. Však to v přírodě nezkoušíme poprvé. Při svých dřívějších víkendových vandrech jsme si večerní posezení u táboráku odpustit nemohli.

Byť to vypadá, že zchlazená Ája nebude chtít pokračovat v původním plánu, opak je pravdou. Nesnažíme se však hledat zřejmě neexistující stezku kolem břehu Blanice, ale vydáváme se lesní cestou okolo Panského vrchu (834 m n. m.). Rozveselí nás nález obřího hřibu, který houbaři přehlédli. Je tak velký, že se s ním nikdo tahat nechce. K řece přece jen klesáme. Zkoušíme projít cestu, která vede kousek nad břehem přírodní rezervací. Zpočátku to jde dobře, cestu projel mulčovací stroj, který změnil náletové dřeviny v poddajnou, měkkou dřevní hmotu. Teprve za padlým stromem, který stroji zatarasil další jízdu, poznáváme jak dobře se zde daří mladým smrčkům. Proplétáme se hustníkem přerostlé "lesní školky", kde nás místní mládež často převyšuje. A nepříjemně pichlavá, nedaruje nám jediný metr zadarmo.

Dohořívá.

...

První úsek cesty je pohodlný...

...

Druhý již cestu nepřipomíná...

...

Až stoupání k Hlásné Lhotě ukončí naše trápení. Kaňon Blanice zůstává dole pod našima nohama a my se vynoříme z lesa na svažité planině, plné sluneční záře. Změnu podmínek pocítíme ihned. Svlékáme co se dá a dokonce i prochlazené Áje přijde velké teplo nepříjemné. Však také dnešní říjnový den popadají mnohé teplotní rekordy a nejen na jihu Čech. Krásný pohled přes údolí Blanice končí u vrcholů Bobíku, Solovce a Boubínu, tvořících temnou hradbu lesů. Ticho kolem nás se přelévá v jiskřivých barvách, jež umí namíchat podzim. Pomalu postupujeme vzhůru k Hlásné Lhotě, kde narazíme na žlutou značku. Ta sem míří od Husinecké přehrady a nás dovede zpět ke Křišťanovickému rybníku. Před ním uhneme na modrou, abychom se prošli mokřady. No a jak jsme začli, tak také končíme. Po marném hledání pěšinky, která by nás suchou nohou převedla k zaparkovanému autu, boj s podmáčeným terénem vzdáváme. Tentokrát sundavám botky i já a všichni se za skřípění zubů brodíme vodou a bahnem mezi vysokou trávou i ostrým rákosím k svahu pod cestou. Není od věci prozkoumat si zdejší pestrou krajinu důkladně. Ája sice za mnou křičí, že mě domů nepoveze a já půjdu na chatu pěšky, ale když si setřu jemné bahýnko z nohou ponožkami, uklidní se. Sama určitě taky po dnešku v autě nebude moc vonět.

Před Hlásnou Lhotou...

...

Bobík, Solovec, Boubín...

...

Mokřady u Křišťanovického rybníku.

...

...