Bílou stopou z Božího Daru
vydáno 18. února 2017 – napsal Rony – 1 komentář
Krušné hory nás na přelomu ledna a února přivítaly modrým nebem, zasněženými stromy a sněhovými závějemi, mezi kterými jsme se mohli prohánět několik dnů. Boží Dar, kde jsme se ubytovali, nám naservíroval nejen ideální nedělní počasí, ale také syrovou mlhu s vichrem, nový příděl čistě bíleho sněhu, a další zážitky v nezvykle pestrém složení.
K Božídarskému Špičáku
Nedělní přejezd do Krušných hor kouzelně zasněženou krajinou byl sám o sobě zážitkem. Když se za Toužimí objevilo i modré nebe, užili jsme si dodtatek úchvatných pohledů na bíle oděné stromořadí Slavkovského lesa. Až Karlovy Vary se znovu ponořily do mlhy, ze kterých se znovu rychle vystoupalo. Boží Dar leží v tisícimetrové nadmořské výšce a u penzionu Adélka nás přivítala inverze. A také spusta popojíždějících aut a přesunujících se lyžařů, téměř výhradně s německou poznávací značkou. Nedaleký Klínovec láká svými sjedovkami, před kterými my upřednostníme volnou běžeckou stopu. Ubytovat se dnes můžeme až po čtvté a tak zamíříme rovnou do stopy. Je před polednem a pro dnešek si dáme kratší trasu na rozjezd.
Boží Dar.
Penzion Adélka.
...
Výhled k sjezdovce.
Dobře projetá stopa nás vede k nicotnému vrcholu Hubertky (1 032 m n. m.). Celé okolí "božídarské" má tu výhodu, že se po značených trasách budeme neustále pohybovat nad tisícimetrovo hranicí. Pod ni klesneme jen ojediněle. Dnešek není výjimkou. Profrčíme rozcestím s mnohoznačným názvem "U Kazišuka" a kolem jedné z několika "Ježíškových kapliček" sjedeme k Myslivně. Pokračovat volnou plání za Tetřeví horu již nebudeme, abychom se nemuseli vracet stejnou cestou, místo toho vystoupáme k Božídarskému Špičáku (1 115 m n. m.). Od "Přístřešku HS" se již vracíme zpět přes krásnou loučku u Wunderblume, chráněné jako součást NPR Božídarské rašeliniště.
U Myslivny.
...
...
Ježíškovo kapličky.
...
Fichtelberg.
Klínovec.
...
Soubor rašelinišť a horských lesů je zde ozvláštněn porosty borovic blatky, známé jako "kleč", a břízou trpasličí. Zjara bychom mohli najít také masožravou rosnatku okrouhlolistou a další vzácné bylinky, což však nyní nehrozí.
Ale i období vegetačního klidu má své kouzlo. Jedu zvolna a hodně času využiji k focení. Nechci nést zrcadlovku na krku, jak to běžně dělám v létě, a tak musím často zastavovat. Otravuje mě to, ale dnes je nádherný den, který se nemusí opakovat. Další dny má spíš sněžit a azzura se asi nedočkáme.
Přijíždíme zpět na Ježíškovo rozcestí a u "Vraků" jedeme směrem k Fichtelbergu cestou "Börnerweg". Zarazí nás až hlavní cesta, za kterou odmítám pokračovat. Zpět se vracíme zkratkou nad potokem Seifenbächel a hned poznáváme rozdíl mezi strojově projetou stopou a ledovou krustou pokrytou a bořící se stezičkou mizející mezi sněhem zapadanými stromy. Stačí lehké zaváhání a po mém pádu se k zemi jako stolní domino poroučí i Špagetka s Marií. Hloubku sněhové pokrývky zkoumáme dost dlouho, neboť se nám nedaří vyprostit se z jejího vlídného sevření.
Kdo počmáral nebe?
Klínovec.
...
...
...
...
...
Okolo Klínovce
. . .
Trasa okolo Klínovce - 18 km
...
Ráno mne překvapí hustá mlha a zejména silný vichr, na který jsem se neoblékl. Za viaduktem stoupáme kolem kotevní lanovky k SKI areálu Neklid, který se dostál svému jménu. Není vidět na krok, kam vedou vysoké tyčky nevíme a tak musí ke slovu přijít aplikace mapy.cz. Modrou tečku v ní využijeme ještě mnohokrát, neboť dnešní výlet okolo nejvyššího vrcholu
Krušných hor - Klínovce(1 244 m n. m.), bude dobrodružný. To zjišťují i Helča s Martinem, kterým se sem moc nechtělo, a v vichru za Neklidem se obrací nazpět.
Větrná elektrárna rozhání mlhu.
Nad Neklidem ve větrné smršti.
Rozhodujeme se kudy dál a nakonec vyhraje varianta tzv. "severní". Za cestou a čtyřmi větrnými elektrárnami, z nichž nižší se vůbec netočí, další dvě jen lenivě, zato nejvyšší sviští o sto šest, nacházíme strojově upravenou stopu. To je úleva, podobně blahořečíme i závětří, do kterého jsme právě vjeli. Před námi se objevuje mohutný Fichtelberg (1 215 m n. m.) s rozhlednou. Čeká nás dlouhý a prudký sjezd, který se nám nějak nezdá. Když se průzkumník Luděk vrátí s tím, že takhle klesneme až dolů do Oberwiesenthalu, vymyslíme náhradní variantu. Ta se přes počáteční problémy ukáže jako ideální.
Prudký svah traverzujeme lesní svážnicí až k cestě do Loučné pod Klínovcem. Za ní nás stará osamocená stopa dovede k oplocence a k první z mnoha sjezdovek. Po ní vystoupáme o 50 metrů výš, až na 1 180 m, kde je již i vrcholová rozhledna Klínovce na dosah. Nad sebou ale spatříme pouze kus mohutného vysílače. Postupně přejíždíme šest sjezdovek mezi lyžaři a snowboardisty. Je to nezvyklé a celkem zábavné. Daleké rozhledy k severu na Vejprty jsou z nich úžasné. Přesto víc zajásáme, když za tou poslední sjezdovkou nalezneme hluboce vysoustruhovanou běžeckou stopu.
Je to pohádka sjíždět plynule a rychle až k rozcestí " Traverz" a k "Pytlácké rokli". Zde je turistický přístřešek a čas na krátké osvěžení. Beru zavděk ponuknutým horkým čajem, protože svoji důkladně prochlazenou kolu do sebe nemůžu dostat. No, tu termosku jsem si mohl s sebou přibalit, chladno dnes je docela velké. Ještě že vichr zůstal kdesi daleko za hřebenem.
...
Fichtelberg od Klínovce.
...
Oberwiesenthal a Fichtelberg.
...
Na sjezdovce.
Fichtelberg.
K vísce Suchá vede stopa svahem, kde se můžeme kochat dalšími nádhernými výhledy do otevřené krajiny Karlovarska, tentokrát směrem k jihovýchodu. Jestli se včera ve stopě ojediněle objevovali maličcí černí chvostoskoci, dnes již mají na mnoha místech z stopy dálnici. Statisíce tvorečků místy tvoří dva černé pruhy, které do kopce fungují lépe než nejkvalitnější vosk. Jejich tělíčka brzdí až tolik, že nám nezbude než ze stopy v lesních úsecích vystoupit. Občas musíme sjet nebezpečným ledových úsekem, kde je znát, jak dlouho nenasněžilo. Včerejší tání kvalitě stop nepřidalo.
Obcházíme vrhol Černé skály (1 139 m n. m.) a pohodlně se tak dostaneme k Ski areálu Klínovec jih. Tahle sjezdovka se mi líbí nejvíc. Vede dolů z vrcholu pod Hadí horu do vysokými kopci uzavřeného hlubokého údolí. Krásný pohled na ni máme z naší příjezdové stezky. Za sjezdovkou již musíme stoupat. Shora proti nám občas sjíždí snowboardisté, zatímco my se pereme s posledními stovkami metrů k Neklidu. Zde se uzavřel náš okruh a čeká jen příjemný sjezd do Božího Daru. Už nám nevadí vítr, který zde ztrpčoval jezdařům lyžovačku po celý den, ani zbytky kolem se povalující mlhy.
Sjezd od Suché.
Na Plešivec
Třetí den se po snídani vydáváme k rozhledně a horské chatě Plešivec. V noci do stopy nasněžilo necelých 10 cm a to je dobře. Přece jen bylo znát, že už dlouho čerstvý sníh nepřipadl. Stopy v lesích byly špinavé.
Trasa na Plešivec - 22 km
Hned za viaduktem, kde začíná stopa Krušnohorské lyžařské magistrály (KLM), potkáváme rolbu. Podstatnou část díky tomu jedeme v dokonalé stopě. Projíždíme Božídarská rašeliniště a já se znovu zdržuji focením. I bez toho bych jel poslední, necítím se po ránu moc dobře a jen se ploužím. Nespí se mi dobře a to je na mojí náladě znát. Hodinku tak proto věnuji víc nádherně zasněžené přírodě, kterou vysoké vrstvy sněhu proměnily v pohádku, než uprchlým kámošům. Nízké smrčky s proměnily v postavičky rostodivných skřítků, k nimž si můžu přimyslet jakýkoliv příběh. Snažím se o to, abych se tolik netrápil, ale vymýšlení přeruší kamarádi, čekající u jednoho z rozcestí.
Pod Špičákem opouštíme KLM a rolbou projetou stopu. Nevadí to, vyjeli jsme dlouho po desáté a ve stopách už dávno rajtuje plno zkušených a nedočkavých běžců. Přímá cesta vede hřebenem, vlevo 2 km pod námi jsou skryty Jáchymovské doly, ale to zde nahoře nevíme. Spíš nás všechny zaujme setkání Luďka s instruktorem z VŠ, tedy hlavně to že se po tolika letech okamžitě poznali. Pro něho je shledání vhodné ke krátkému pokecu, pro nás ostatní je dobré i proto, že můžeme pozorovat sem tam popojíždějící studentky, které nám mezitím dokonale utáhly měkkou stopu. To se v dlouhém a příjemném sjezdu k Abertamské silnici hodí.
...
Vzůru do bílé tmy...
U Božídarského rašeliniště.
...
...
...
...
...
...
Za ní je ještě kousek rovinka, až se podivuji nad tím, že jedeme na rozhlednu Plešivec (1 028 m n.m.) neustále z kopce. Ale ono to tak trochu je, vždyť Božídarský Špičák je skoro o 100 m vyšší. Až za "Švýcárnou" posledních pár stovek metrů stoupáme. Kolem se začnou rojit vyřezávané dřevěné figurky a z popisů u nich se dozvíme jejich jméná a původ. Jako každé hory i ty Krušné mají svoji historii, svoje báje a příběhy, které je dobré si připomenout. Šrakakal, Marzebilla, Hejma, perkmon a ohnivec, jsou jen jedny z mnoha dalších postaviček z Mýtické stezky, vyprávějící příběhy soužití člověka s drsnou horskou přírodou z dob, kdy byly Krušné hory mnohem méně přístupné, rokliny divočejší, vrcholy nedostupnější, pralesy neprůstupnější. Na stezce potkáváme mladou maminku s děckem na saních, která na něho mluví španělsky. Vyšla si skřítky prozkoumat.
Škarakal. Jedna z mnoha bájných postaviček Krušnohoří, které nalézáme rozesety kolem Plešivce.
...
Helča v plné parádě.
...
Loupežníci.
...
Ohnivec.
...
Marzebilla.
...
Perkmon.
...
Dnes byla pohoda dojet těch 10 km z Božího Daru až na vrcholu Plešivce, z části "obětovaného" sjezdařům. Vybíráme si útulek mezi krásným novým hotelem a horským hotelem Plešivec, nad kterým ční do 16 -ti metrové výše rozhledna z roku 1895. Historie jasně zvítězí a zanedlouho si jž uvnitř restaurace pochutnáváme na sice hodně drahé, ale velmi dobré polévce. Moje kulajda s houbami chutná jako houbovka a nemá chybu.
Rozcestník na Plešivci.
Plešivec.
V historické horské chatě Plešivec
...
Dobrou chuť!
Po obědě sjíždíme zpět k Abertamské silnici a od tohoto rozcestí jedeme k "Slatině" a okruhem nad Bystřinkou, odkud máme krásný výhled k protější Hřebečné a Bludné, dorazíme k rozcestí "U Mrtvého rybníka". Opět se necháváme unést zasněženou krajinou, ve které sice převažují smrkové lesy, ale zjemňují ji rozsáhlé paseky bývalých pastvin. Od Božanovského Špičáku se již vracíme po stejné stezce. Jede se mi skvěle a ranní nechuť je vzdálená několik světelných let.
...
Boží Dar.
K Blatenskému vrchu
I další den bude našim cílem vrch, kde je postavena rozhledna. První úsek k Mrtvému rybníku jedeme stejnou stopou jako včera. Znovu trochu nasněžilo, nový sníh ještě shůry lehce přílétává a občas se nalepí na skluznice. Ty mi ráno nezištně namazala Marie tak důkladně, že to "lepení" nyní mohu svést na ni. Ne nadarmo se říká "pro dobrotu na žebrotu..." Znám to moc dobře.
Trasa k Blatenskému vrchu - 23 km
Velmi pěknou částí trasy je přejezd velké planiny nad Hřebečnou. U Maringotky se zastavujeme v přístřešku. Místo koly dostávám od každého trochu čaje a chvíli běhám okolo kamenné zdi a zasněžených stromů, které jsou velmi fotogenické. K dokonalosti chybí jen modré nebe, aby kontrast s bílou vynikl. Mlhy se však i dnes povalují po okolních kopcích, což nejlépe dokumentuje zahalený vrchol Plešivce, na kterém jsme stanuli včera. Ve volné krajině trčí jednotlivě torza uschlých stromků. Ty z planiny vytváří vskutku mýtické místo. Škoda, že všechnu tuto krásu s námi již nemohou obdivovat Helča s Martinem, kteří dnes delší trasu bojkotují a chtějí si půjčit na druhou půlku dne běžky na bruslení. Myslím, že udělali chybu, protože dnes projíždíme tím nejhezčím terénem a to jestě netušíme, jaký bonbónek nás brzy čeká.
Zastavujeme se u několika dřevěných rozcestníků a informačních cedulí s mnoha údaji o zdejších štolách, kde se těžil cín již od 16. století. Nedaleký důl Mauritius zpřístupnila štola Kryštof, v podzemí si lze projít zpříjemněnou trasu o délce 200 m. Nyní v zimě nás tato technická památka nezaujme. Blížíme se totiž k občerstvovací chaloupce u Červené jámy. Malý dřevěný domeček vypadá opravdu pohádkově a tak si slíbíme, že se tady při zpáteční cestě zastavíme.
Vzdálený Božídarský Špičák.
Božídarské rašeliniště.
Rašeliniště.
...
U Mrtvého rybníka.
...
Průhled do světa skřítků.
...
...
Rozcestí U Mrtvého rybníka.
...
Na pláních...
Pohled k Plešivci, kam jsme vystoupali včera.
...
U Maringotky.
...
...
...
...
...
...
...
Štoly po těžbě drahých kovů jsou součástí zdejšího kraje.
...
...
...
...
U Maringotky.
U rozcestí "Bludná - Irrgang" se před námi objevuje Blatenský vrch (1 043 m n.m.), s nepatrně nad stromy vykukující rozhlednou. Není to ani dakeko (2 km) ani vysoko (60 m), přesto mě zavřená rozhledna neláká tolik, jako pohádková chaloupka u Červené jámy. Rozhodnu se k ní vrátit a počkat na vrcholové dobyvatele u horkého čaje.
Plná hospůdka vypadá vevnitř stejně kouzelně jako zvenčí. Přes zcela zamlžené brýle tuším, že jsem se opravdu propadl do pohádky. Kamenitá podlaha, nízký strop překrytý silnými, od kůry očištěnými větvemi, ve stěnách kulatiny kmenů různých velikostí, pospojovaných - no, na první pohled jen zaschlým blátem ze sousedního propadlého dolu. A teplíčko, vždyť stojím rovnou u hřejivých kamen. Dokonce je u nich i malé proutěné křesílko, na které se mohu posadit. Jinak je plno. Víc než každý druhý mluví plynně německy. Asi to bude tím, že hranice je nedaleko. Poslouchám tiché šprechtění a dívám se, co bych sbodl. Ceny jsou nesrovnatelně nižší než včera na Plešivci. Přitom by zde mohli klidně vybírat příplatek za originalitu. Ta zde dominuje a jí provoněna celá malá místnost.
Kupuji si gulášovku, výborný čaj z čerstvého zázvoru a zanedlouho i kapučíno. Usrkávám střídavě ze všech šálků i misky a padá na mne únava. Skoro si hlavu nechtěně opřu o kamínka, k nimž se tulím jako k bývalé milence. Není divu, že mi toto vytanulo na mysli zrovna zde, když dnes žije Lena v nedalekých Varech. Přemýšlím o tom, a vážně přemýšlím jestli za ní zítra při odjezdu nezajet nezajet. Mrzí mne, že se zcela zřekla všech přátel a mě odepsala s nimi. To bolí nejvíc. Pro sebe nový život, nové zážitky, noví přátelé... Pro mne zbyla bolest a stesk a stále silný smutek. Prožil jsem si své peklo.
Přesto sto článků na Šlápotech je vlastně i díky ní. Za to Leně musím poděkovat. Bylo velmi těžké se rozhodnout do Krušných hor vůbec odjet. Ale lákají mne nová místa a Krušné hory neznám. Nikdy jsem v nich nevandroval. Osmdesátá léta znamenala pro zdejší hřebenové partie naprostou tragédii, když kyselé deště zcela zničily smrkové lesy. Neměli jsme odvahu pouštět se do lidskou činností zdevastované krajiny.
To je mi usychající Šumava milejší, neboť zde jde o vcelku přirozený úhyn lesa kůrovcem, byť i on gradoval předvším díky nepřirozeným výsadbám smrkové monokultury před více než sto lety. Ale tehdy lesy sázeli po silné vichřici a následné kůrovcové kalamitě pro nás, pro své potomky. Není jejich vina, že se kdosi pro Šumavu rozhodl o experimentu, co zcela zničil především ty nejcennější partie, tedy původní staleté horské pralesy. Ty nahradit výsadbou nelze.
Dnes jsou lesy v Krušnohoří na pohled zdravé, bohužel jde opět o smrkovou nadvládu. Bučiny v místech, kudy jezdíme, téměř nejsou.
Blatenský vrch s rozhlednou.
Blatenský vrch.
Chaloupka u Červené jámy je okouzlující zvenku i zevnitř.
...
Strop je poněkud netradiční.
...
Po hodince mých úvah doráží Štěpánka v závěsu s Marií a Luďkem. Jsou docela unaveni. Zhltnou polévku, vypijí na ex kolu, rozhlédnou se kolem sebe, a už zase frčí ve stopě zpět k Maringotce. Ani si pohádkovou chaloupku pořádně neužili. Špagetka si kupuje alespoň hezkou zimní pohlednici se zdejším kouzelným domečkem.
Čas máme dobrý. Den ukrajuje minutky jen velmi pomalu a nám to docela jede. U turistického přístřešku všichni zastavují, aby nevezli zpět do penzionu svačinku. To se mi nechce, naseděl jsem se už dosytosti a potřebuji se hýbat. Dávám jim vale a pomalu stoupám nad Mrtvý rybník. Je mi jasné, že už mne nedoženou, jedu si po svém. Na nejvyšším místě si loknu hltu pravého kubánského rumu, který zde včera ocenila i velká znalkyně alkoholu Helča, a povznesen nade všechny strasti světa sklouzávám směrem k Božímu Daru. Jak předchozí dny, ani dnes doba jízdy se všemi přestávkami nepřekročí šest hodin. Zážitkem je mi už jen přelet krásně vybarveného štíhlého dravce, ostříže či snad včelojeda, který se téměř dotkne mé hlavy, když letí hledat úkryt do hlubiny lesa.
Namažeme a jedeme...
...
Jáma vzniklá propadnutím stropu štoly.
Občas propadne kdekdo. I mistr...
Poslední ráno se sbalíme, a po zjištění, že musíme hledat jiné parkoviště, že jemně prší a stopa bude mokrá, odsouhlasíme rovnou odjezd domů. Kazit si závěr špatným počasím nikdo nechce, navíc hlásí náledí a my netušíme, co nás cestou do Jižních Čech čeká. Luděk se Štěpánkou mají ještě jeden nocleh placený, pak se přesunou na další tři dny ke kamarádovi a tak jedeme bez nich.
Dodatek: fotky k tomuto článku jsou nedílnou prací Luďka a mojí (mobil + Nikon D90).
Kostel v Božím Daru...
...
Poslední dvě fotky od Luďka: znásilněná krajina.
Šedobílé okouzlení u Horní Blatné.
Fotogalerie k článku
Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit
Autor článku
Rony
... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.
(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)
Komentáře
Přidat komentář
Článek je zařazen do kategorií
Podobné články
- Na Hadí vrch a jezero Laka
- Hallstatt a jezera Solné komory ll.
- Půltucet (březen 2021) - příběh fotografie
- Za šumavským modrým nebem aneb "hrnečku dost..."
- Za našimi krajany II
- Půltucet (březen 2020) - příběh fotografie
- Z Nového Údolí na Třístoličník a Hochstein
- Island, část II.: vandr mezi ledovci
- Mezi daňky v Blatné
- Do Staré obory na Velký Kameník
Jaký typ výletů preferujete?
1238 46% Vzít krosnu a přespat ve volné přírodě
838 31% Poznávání přírodních krás s ubytováním v hotelu nebo penzionu
597 22% Poznávání památek a velkých měst
Hlasovalo 2673 čtenářů Archiv anket
Náhodné články
- Italské hory obrazem
- Z Lužnice do Nežárky
- lll. setkání příznivců Šlápot - Vyšší Brod, Rožmberk
- Na Kbíl :)
- Rakouský Sternstein
- Walliské Alpy - krásná švýcarská část Alp
- Saské Švýcarsko a Tiské stěny l.
- Putování po Vltavské cyklistické cestě
- Půltucet (červen 2024) - příběh fotografie
- Expedice Norsko 2015, část čtvrtá
1. dubna 2020 16:18
Nina říká
Dobrý den.
Moc pěkné,
My jsme na to narazili cestou odtud https://www.honourandgrace.com/cs/
Celkové okolí je moc pěkné.