Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Bílé Karpaty

vydáno 26. května 2015 – napsal Rony – 2 komentáře

Ne nadarmo se části Bílých Karpat říká Kopanice. Chudý kraj plný kopců je sice krásný napohled, ale tvrdý k svým obyvatelům. Snad i proto se zde tolik ujalo tzv. bohování, které bychom dnes pojmenovali jako lidové léčitelství. Zdejší vápencové podloží umožňuje výskyt mnoha vzácných léčivých bylinek i nádherných orchidejí. 
Hluboké bukové pralesy a vrcholy s dalekými výhledy zase vytváří magickou a oku lahodící krajinu. Pojďme si společně její část projít.

Žítková

Žítková.

Kde jinde začít poznávání Bílých Karpat, než právě v Žítkové. Právě zde se odehrávají dramata popsané v zajímavé knize KateřinyTučkové Žítkovské bohyně. Tuto knihu jsem si přečetl pár dnů před odjezdem a chtěl jsem hornatou krajinu okolo Hrozenku poznat na vlastní kůži.

Dnes již zde z osaměle stojících domků nezní mumlavé zaříkávání, ani se ven otevřeným oknem neline vůně elixíru, co zhojí všechny rány, přesto genius loci funguje dále. A tak nehledáme Surmenu, ani jinou bohyni, aby nám vyjevila naši budoucnost, ale pozorně se rozhlížíme po magickém kraji, kde se oblé travnaté vrcholky plynule střídají se zalesněnými hřbety. Škoda že zde již žádná nežije, protože bychom se z voskového odlitku rádi něco dozvěděli. Ale možná je pro člověka lepší budoucnost neznat. Život je pak plný překvapení. Příjemných i těch méně příjemných.

Po šestihodinovém přesunu Rakouskem zbylo jen málo času a tak bereme za vděk tím, že Žítková leží vysoko v kopcích. Studený vítr se honí nad posledními domky a čechrá nedávno vyrostlou trávu na Žítkovském vrchu (669 m n. m.), posázenou žlutými dukáty hlaviček pampelišek a jednotlivých trsů petrklíčů. Nebem se prohání stáda bílých beránků zvědavě vyhlížejících nové přivandrovalce. Zvolna stoupáme po NS Moravské Kopanice k Lokovu (739 m n. m.). Ten je z větší části zalesněný a téměř bez výhledů. Jeho nejvyšší část hyzdí dávno opuštěné vojenské budovy. Zde není o co stát.

V Žítkové.

Nad Žítkovou.

I Žítkovské bohyně, přestože je někdy nazývali čarodějnicemi, věřily v boha a prosily o jeho přízeň.

Zdejší kraj byl vždy hodně chudý, kamenitá políčka v horách mnoho obživy neposkytovala. I proto byla stavení rozeseta po okolních kopcích a začalo se říkat "Kopanice.

Žítkovský vrch značka obchází. Je ale tak magickým místem, že se na jeho plochý vrcholek při návratu rádi vydáme.

Za hranicemi se Slovenskem leží Strážovské vrchy.

Nedobře lze rozpoznat i Vápeč. Impozantní vrchol, který vynikne především pokud se ocitnete v jeho bezprostřední blízkosti. Hodně velké přiblížení a focení z ruky na kvalitě obrázku ubralo, pohled na tuto horu však stojí za uvedení.

Samoty Žítkové, která leží vysoko v kopcích nad Starým Hrozenkovem.

Za to z vrcholku Žítkovského vrchu je rozhled náramný a omezuje ho jen pylové znečištění ovzduší. Žluté lány řepky právě kvetou a pylem nešetří. Přesto pohled za Váh na Slovenskou stranu odhaluje Strážovské vrchy i vzdálený malofatranský Kl'ak, na němž jsme loni stáli. Pro focení jsou však zajímavější bližší cíle. S pomocí mapy rozpoznáme slovenské vrcholy Bielych Karpat, Chabovou, Žlab a Dúžnik, dobře dohlédneme i na nedaleký Mikulčin vrch a Velký Lopeník. Krajina pod námi střídavě tone v záplavě jasu a pochmurného stínu, s okouzlující pravidelností. Po úbočích rozházené domečky odsud vypadají jako krabičky od sirek. Snažíme se do sebe vstřebat první dojmy Bílých Karpat z Žítkové.

Kvapem se blíží večer a nám nezbývá než sestoupit k autu a přenést se přes hory v okolí Lopeníku k Strání a Květné, kde jsme si domluvili ubytování. Kavárna Květná je napohled nehezká socialistická budova s velkou restaurací. Na pokojích se již netopí a tak nám je první večer trochu zima. Navíc v hospodě vaří pouze do 16 hodin a tak se stravujeme z vlastních zásob. Uspokojuje nás tak jen cena ubytování (250,- Kč) a klid, který v penzionu máme.

Na vrcholu Žítkovského vrchu.

Podvečer.

...

Cestou do Květné děláme dvě krátké zastávky kvůli focení. Zde je Malý a Velký Lopeník nad Březovou.

Jedna z rozhleden za peníze EU dokazuje nesmyslnost podobných projektů. Hospodaření s penězi poplatníků je často na úrovni RVHP. Zde je patrné, že se postavil jen posed pro myslivce.

Rozhled do kraje je stejný ze všech míst v okolí rozhledny. Není třeba se na ní vydávat.

Velká Javořina

trasa a výškový profil

Velká Javořina.

Strategickou polohu penzionu využíváme hned druhý den, když vyrážíme po zelené značce k Jelenci (925 m n. m.). Téměř 600 výškových metrů je po ránu znát a diretisima mířící přímo vzhůru k vrcholu nic neulehčuje. Kolem nás pózují mohutné kmeny buků s osvěžující zelení mladých listů..

Když se po téměř hodině chůze přece jen cesta trochu napřímí, rozhodneme se zkratkou zdolat vrchol Jelence. To se znovu ukáže jako pěkná zabíračka. Bezzásahový les je plný padlých velikánů, které složitě obcházíme. Náš obdiv sklízí nejenom ti padlí, ale i okolo stojící. Jdeme bučinou ukázkovým pralesem, kde můžeme obdivovat nejen stromy, ale také pestrost bylinného patra pod nimi.

U vrcholu Jelence stojí stará vojenská hlídková věž a podobně jako na Lokovu několik pobořených staveb. Nestálo by za úvahu tyto ponuré zbytky zlikvidovat? Krásný vrchol je jimi dokonale zmrzačen.

Výstup vzhůru je na vlastní nebezpečí a zvládá ho z nás jen Lukáš. Rozhled má dokonalý, aniž musí vystoupat na nejvyšší patro rozhledny.

Strmou stezku k Jelenci lemují vzrostlé buky.

Holky jdou pomaleji a pořád mají o čem mluvit.

Vzhůru k Jelenci bereme svah útokem přes bezzásahovou zónu. Co zde padne, to zde i leží.

Původně vojenská vyhlídková věž, kde kdysi sídlila i menší rota vojáků Varšavské smlouvy.

Z plošiny věže Lukáš fotí Strání a Květnou, odkud jsme se po ránu ubírali.

Velká Javořina z Jelence.

Květena bučin. Dymnivky duté jsou zjara velmi hojné.

Leny je na chvilku znovu doma :-).

...

Stezka k Velké Javořině již je pohodlná. Vede po hranici se Slovenskem a zavede nás k Holubyho chatě, kde máme naplánovaný oběd. Protože se sem nahoru ze slovenské strany dá vyjet autem, je zde velmi živo. Jeden volný stůl jako zázrakem nacházíme, ale na jídle si nikdo z nás moc nepochutná.

Holubyho chata je ale sama o sobě krásná. Jde o jednu z nejstarších horských chat se zajímavou historií. Již v dávných dobách se na Velké Javořině scházeli Moravané se Slováky. Její základní kámen byl položený v roce 1923 a byla pojmenována po evangelickém faráři a botanikovi Jozefu L'udovítu Holubym.

Na Velkou Javořinu (970 m n. m.), nejvyššího vrcholu Bílých Karpat, vede asfaltová cesta. To není divu, protože vrchol obsazuje mohutný vysílač a několik sousedících staveb. Náhorní planina vyniká dalekými výhledy na Moravskou stranu hranice. Usedáme na sluncem vyhřátou trávu a někteří z nás si dávají šlofíka. Času je dost. Pozorujeme lesnatou krajinu pod námi a celý postupně se snižující hřeben, po kterém nás povede červená turistická značka. Dohlédneme až na odlesněnou Lesnou (696 m n. m.) kam doputujeme.

Stezka ke Kamenné boudě, kde parkuje mnoho aut, protože odsud vede na Velkou Javořinu nejlehčí výstup, je opět lemována vzrostlými buky. Za ní odbočujeme ze značky na louku a jdeme kolem PP Bahulské jámy na travnatý vrcholek Lesné. Orchideje zde bohužel ještě nekvetou. Soliterní stromy v okolí vršku vytváří neobyčejně vzrušující podívanou. I pohled zpět na Velkou Javořinu je úchvatný. Tato krátká odbočka se nám vyplatila a můžeme ji jen doporučit.

Loukou s dalekými výhledy sestupujeme zpět na značku a u PP Za lesem zkratkou dosahujeme cyklotrasu č. 46. Ta naše kroky dovede k potoku Klanečnice a posléze kolem menší přehradní nádrže do Strání. To již se blíží šestá večerní a proto neodoláme vábení zdejší pizzerie. Tři velké pizzy ani nemůžeme dojíst.

Zmoženi jídlem i únavou ušlými 20 km přesouváme svá těžká těla přes dlouhou štreku ze Strání do sousední Květné. Večer se domluvíme na malé změně plánu a dobrou sobotní předpověď využijeme k přesunu do slovenské vísky Červený Kameň, odkud se pokusíme zdolat Vršatecká bradla. Tedy ty, které jsme loni při dobývání slovenských vrcholů vynechali.

Holubyho chata je již na Slovenské straně hřebene, nedaleko pod vrcholem Velké Javořiny.

Chvilka oddechu v Holubyho chatě.

Jelenec od Javořiny.

Vysílač na vrcholu Velké Javořiny.

Hřeben na Velké Javořině.

Sestupujeme po červené.

...

Před Lesnou.

Pohledy zpět odhalují hřeben Velké Javořiny a milou tvář Leny.

Vrcholek Lesné, ne nepodobný Žítkovskému vrchu.

Začátkem května mnoho vzácných bylinek nekvete, prvosenka je jednou z prvních.

Část Strání, v pozadí hřeben Lopeníku.

... v řadě za sebou

Krajina je zvláštní, milá a fotogenická.

...

Kostel ve Strání.

Zamyšlená...

V pizzérii.

Vršatecká bradla

trasa a výškový profil

Vršatecká bradla.

Pro ranní přesun autem volíme českou stranou hranic a přes Bojkovice a Brumov-Bylnice po asi hodině a čtvrt přistáváme nedaleko kostela v Červenom Kameni. Nad Tovarským potokem se zvedá dominantní ostrá skála na vrcholku ozdobená májkou. My ale jdeme na opačnou stranu a stoupáme modrou značkou po nové asfaltové cestěo. Snáze tak zdoláme prvních 300 výškových metrů k Vršateckému Podradí. Před ním se k modré značce přidává i naučný chodník Vršatecká bradla. Ten nás už bude téměř celým okruhem provázet.

Vršatecké Podhradie je rázovitá horská vesnička, od které je impozantní pohled na hradbu Vršateckých bradel. Vápencové jehly ční nad les jako by nedávno vystoupily z mělkého moře. Je jen škoda, že dnes je obloha zatažená a to fotkám na kráse nepřidá. Přesto je co fotit a co obdivovat.

Původně jsme se chtěli najíst v chatě Vršatec, ale ten je na druhé straně hřebenu a tak jíme z vlastních zásob. V sedle zkoušíme vylézt k hradní zřícenině Vršatec. To jde snadno, ale na nejvyšší věžičku vylézá znovu jen Lukáš. Toho zjevně skalní lezení baví. Traverzuje tak několik osamělých ostrých špiček bradel.

V Červeném Kameni.

Cestou k Vršateckému Podhradí lze vyjet autem a mnoho turistů to také dělá. Naučnou stezku kolem Vršateckých bradel si tím ale stejně o moc nezkrátí. Jen jinde začnou a skončí.

Vodopád odhaluje strmost okolních svahů. Les kolem je svěže zelený a je pohoda jím procházet.

Výhledy na bradla se otevřou až z luk před Vršateckým Podhradím.

...

...

Hradní zřícenina Vršatce je skryta ve skalách.

Vršatecké Podhradí lezí na krásném místě s dalekými výhledy. Ostrost podzimních dnů zcela chybí a tak pokusy zachytit nedaleké hory za Váhem nemají cenu.

Stezkou k Vršatci.

Zřícenina hradu.

Průhled oknem k chatě Vršatec.

...

K chatě Vršatec ani nejdeme a rovnou se pouštíme svahem ke Chmelové (925 m n. m.) na její skalnatý vrchol vede značená odbočka a rozhodně se vyplatí nahoru vystoupat. Stezka serpentinami zdolává 120 metrů krásným bukovým lesem s podivně pokroucenými stromy a poskytuje neomezený vzdušný výhled k jihozápadu a na Vršatecká bradla.

Sestup ze sedla do Červeného Kameně je celkem vzrušující, neboť to ve vzrostlém lese neobyčejně klouže. Pokračujeme tedy velmi pomalu. Pestrou mozaiku starých stromů využívám k focení. Pohledy se mění s každým metrem. Když se svah vyrovná, jde se již mnohem lépe. Ani sestup po loučce k vesnici není nijak náročný. Naposledy se rozhlížíme po krásné krajině plné vysokých bílých skal vznešene trčících z okolních bukových lesů. Rozhodně dnešního výletu na Slovensko nelitujeme.

Zpět do Květné zamíříme Slovenskem přes Trenčín a hrad Beckov, vybudovaný na exponované vysoké skále.

Výstup na Chmelovou.

Vršatecká bradla z Chmelové.

...

...

Sestup kolem PR Vršatecká bradla se chvilksmi podobá skluzavce pro děti. Ale proti rozbahněnému terénu např. od Velkého Rozsutce ke Štefanové jde jen o drobnou epizodu.

...

...

Jehlu u Červeného Kamene máme při sestupu loučkou jako na dlani.

Dolní část Vršateckých bradel.

HSilueta hradu Beckov zaujme.

Beckov v plné kráse. K jeho prozkoumání nám bohužel nezbývá čas.

Velký Lopeník

Velký a Malý Lopeník.

Poslední den se změnou počasí zkrátíme výstup na Velký Lopeník (911 m n. m.) na minimum. Před odjezdem z penzionu ještě vyfasujeme pěknou výslužku za to, že jsme do noci byli nuceni poslouchat oslavu narozenin zdejšího muzikanta a jeho ženy. Tož vítajtě medzi padasátníky.

Přes Březovou jedeme do Lopeníku do výšin, kam to jen jde. Až tak vysoko, že po výstupu z auta v kraťasech a tričkách okamžitě mrzneme. Fronta přineska nejen noční déšť, ale i velmi studený vítr. Oblékáme co se dá a mažeme si to po šipce směr Velký Lopeník. Až po necelých 2 km se k nám přidá NS Lopeník. Zvedneme se asi o stovku metrů k sedlu Malý Lopeník, odkud po Česko - Slovenské hranici snadno dasahujeme vrcholu Velkého Lopeníku. Zde je bytelná dřevěná rozhledna a mnoho do půl kruhu seřazených dřevěných lavic. Občas zde bývá živo, dnes zde mimo nás štěkne jen jeden pes.

Na vrcholu Lopeníku byly postaveny již tři dřevěné rozhledny. První v roce 1944, o dva roky později však vyhořela. Ve stejném roce postavili její repliku, která byla zničena až v 70. letech 20. století.

Současná rozhledna byla postavena v letech 2004 až 2005. Je vysoká 22 m, konstrukce je provedena z dubového dřeva se zděnou základnou. Autorem stavby je uznávaný moravský architekt Svatopluk Sládeček.

Rozhledy shora jsou sice pěkné, ale jako všechny předchozí dny daleko nedohlédneme. Vzduch od pylu nevyčistil ani noční déšť.

Nazpět jdeme po zelené hřebenem kolem Malého Lopeníku (881 m n. m.) a Kobylce (845 m n. m.). Cesta je již krátká. O to delší nás čeká ta autem domů do Jižních Čech, protože opět pojedeme mimo dálnici.

Nedělní den zahalil kraj do šedivého hávu. Výstup na Malý Lopeník tak sice částečné výhledy umožňuje, ale pouze v takto omezené kvalitě.

Po hranici k Velkému Lopeníku.

Rozhledna Velký Lopeník.

Strání a Květná.

Jako z vysypané krabičky sirek jsou rozestavěny lavičky pod rozhlednou.

Závěrečné společné foto je nedílnou součástí každého pořádného výletu.

Památník obětem druhé světové války. V BIlých Karpatech probíhaly líté boje. Nedaleko odsud u Výškovce je několik pomníčků letcům sestřelených bombardérů US army.

Vzdálené Uherské Hradiště.