Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Až na vrcholky slovenských hor ll.

vydáno 25. srpna 2014 – napsal Rony – žádný komentář

Bílé vápencové skály pro jejich přitažlivou krásu miluji. Často jde o strmé, rozeklané štíty, které kontrastují s okolní zelení a vytváří fotograficky vděčné, i když často nesnadno dostupné cíle. Dva z nejhezčích vrcholů jsme si nechali na samotný závěr našeho týdenního putování středním Slovenskem. Prvním se stal Kl'ak, který zdoláme z Fačkovského sedla, druhým pak Vápeč, opravdová perla nejen Strážovských vrchů.

Čtvrtek: Turčianske Teplice, Nitrianske Pravno a Fačkovské sedlo

V noci několikrát bouřilo a lilo jako z konve. Nedovedu si představit, že bychom spali ve stanu, jak to mohlo být, pokud by v kempu chatku neměli volnou. Takhle si v pohodě můžeme počkat až se vyprší a vstáváme v devět. Znovu balíme a plníme kufr auta po střechu. Turčianske Teplice jsou jen několik kilometrů od Mošovců a tak se zanedlouho procházíme jako lázeňští hosté po hezkém parku s mnoha podivnými lavičkami. Ne na každou se dá posadit, jde totiž vesměs o lavičky slávy, tedy často vratké či obtížně dostupné.

Jdeme i kolem akvaparku s teplou termální vodou, ale ta nás moc neláká. Lukáš má trekové sandály natržené a protože máme strach o jejich osud, zkoušíme sehnat náhradní. Vietnamské prodejny však značkové zboží nevlastní. Dokupujeme tedy alespoň zásoby jídla a pití na další dny a přejíždíme na Malou Fatru. Je po poledni a tak zastavujeme v Nitrianském Pravnu na oběd. Tady nedaleko kostela stojí i restaurace s venkovním sezením, kam se v parnu rádi uchylujeme. Máme čas, dnes nikam nespěcháme a tak si vychutnáváme pohodu letního dne. Opět se zatahuje a začíná pršet zrovna v době, kdy odjíždíme do Fačkovského sedla.

Lavičky slávy v Turčianských Teplic.

...

Tanečníci v parku.

Kaskádová lavička.

Lavička hanby.

Turčianské Teplice jsou lázeňským městem.

Termální pramen má přes 40°C.

Na oběd zastavujeme v Nitrianském Pravnu.

Kostel v Nitrianském Pravnu.

...

...

...

U horského hotelu Kl'ak zůstáváme stát jako opaření. Nepochopitelně je tu na přelomu července a srpna zavřeno. Když zavoláme na zde uvedené telefonní číslo, dovíme se, že nebyly rezervace a tak si paní z recepce vzala den volno. Odkazuje nás do salaše, kde si dáváme velmi dobrou a drahou vídeňskou kávu. Ubytování je tady možné, ale také děsně drahé. Chtěl bych proto jít s batohem přespat nahoru ke Kl'aku, kde je krásná a vybavená útulna, ale to mi bohužel neprojde. Lena chce jít nalehko a když se hlasuje mezi útulnou a možným penzionem dole v nedalekých Čičmanech, přidají se na její stranu i Roman s Lukášem. Radši bych spal na stolech pod stříškou u nedalekého ohniště, které patří hotelu Kl'ak a je dobře skryto. Na to je však hodně brzy. Když už to vypadá na odjezd, přifrčí k hotelu čtyřkolka a jsme zachráněni. Bodrý mladý muž kamsi zavolá, otevře prázdný hotel a ujme se nás. Nakonec se ubytujeme na dva dny za 15,- € na osobu a den.

Máme pokoj s barevnou televizí a toaletou. A především výhled přímo na vrchol Kl'aku, stále ještě utopený v mlze. Chvilku neprší a tak jdeme s Romanem do svahu vrchu Homôl'ky, než nás déšť znovu obrátí zpět. S úžasem díky němu pozorujeme jasnou duhu, klenoucí se pod hřebenem Kl'aku a Reváně. Po spršce si prohlížíme ve svahu krásně postavené nové dřevěné chalupy pro těžké milionáře. Ty, spolu se salaší, v níž je možné spatřit nad stoly desítky vycpaných zvířat, především z Afriky, a malou farmu živých zvířat nad ní, tvoří pěkný celek nehyzdící nijak přírodu v okolí.

Večer si jdeme k ohništi péct staré rohlíky a chleba. S pikantní paštikou přijdou vhod. Rozdělat oheň je ale problém. Hořet nechtějí ani smrkové větvičky, jak je vše promočené. Nakonec si musíme pomoci kostkou pevného lihu. Ten stále nosím s sebou spolu s klasickým prastarým vyklápěcím vařičem. Je ale pravda, že ho již používám zřídka.

Večer se na Kl'aku nakrátko vyčasí a já z křesla pokoje můžu čekat na ideální záběr krásného vápencového vrcholku. Jak může být v tuto roční dobu horský hotel s tak nádhernou vyhlídkou prázdný, je mi záhadou.

Duha pod Klakem.

...

Na Fačkovském sedle.

V Salaši se stavIme jen na kafe.

Medvědí rodinka.

Hotel Klak.

Konečně se nad vrcholkem hory vyjasnilo. Fotím rovnou z okna hotelu, ze kterého je nádherný výhled.

...

...

Pátek: Přechod malofatranského Kl'aku

mapka Klak

Pohodlně jsme se vyspali, v klídu nasnídali, vypili šálek kakaa a již vzhlížíme k našemu cíli, kterým dominuje panorama za oknem. Žlutě vyznačená trasa hned po ránu řádně prověří naši morálku. Čtyři sta metrové stoupání k vrcholu Reváně (1 204 m n. m.) je výživné samo o sobě, ale když se k tomu přičte kluzké mazlavé bahýnko, které mlaská pod nohama a snaží se nás poslat zpět do doliny, jde o zážitek pro otrlé.

Z travnatého vrcholu Reváně máme zdařilý rozhled. Asi za odměnu. Navíc poslouží dobře k odpočinku i očistě krutě zablácených bot. Opět jdeme s Lukym v sandálech a docela se divím, co všechno ty křusky vydrží. Další cesta je pohodlná. Posledních 150 výškových metrů je provázeno několika pěknými výhledy ke Kl'aku a vrchol, zdá se, se rychle a neodvratně přibližuje. Rozervaný škrapový vápenec Kl'aku je velmi fotogenický a unikátní. I díky němu je tato hora jedním z nejhezčích a nejpřitažlivějších vrcholů Slovenska.

Zapisujeme se do vrcholové knihy a já zkoumáním staré stovkové mapy Malé Fatry určuji jako nejlepší sestupovou variantu zelenou turistickou značku. To je nám ale rozmluveno přítomným Moravákem, který někde četl, že tato cesta je kluzká a nepříjemná. Dnes, po vytrvalých deštích, je to argument, který rozhoduje. Dolů budeme klesat modrou do Fačkova. Odtud jedou zpět do Fačkovského sedla autobusy v dvouhodinovém intervalu, my ale počítáme s hospodou a honit je nebudeme.

Krok nahoru, půl kroku dolů. Výstup na Reváň (1 204 m n. m.) je velmi nepříjemný. Mazlavé bláto se lepí na boty a neuvěřitelně klouže. Chvilku se cítím jako v gumákách na ledě.

V sedle pod Revání.

...

K vrcholku je to opravdu jen kousek.

Údolí k Vrícku.

Homôlka a Fačkovské sedlo.

Hotel Klak.

Hora Klak.

Na západě jsou již Strážovské vrchy.

Pod vrcholem Klaku.

Vrchol Malého Klaku.

Fačkov, do kterého nakonec budeme sestupovat.

Pohled zpět na Reváň a Fačkovské sedlo.

Vrchol Klaku (1 352 m n. m.).

V kotli už se vaří oběd.

...

...

...

...

...

...

Opuštíme výhledy z vrcholu a spouštíme se po červené, modré a zelené. Všechny tyto značky sestupují pod ostré ukončení Kl'aku a rozdělí se až v hloubce pod skalami. Červená pokračuje dál hlavním hřebenem na Martinské hole a kus stezky by šel využít i pro nás, při sestupu do Rajecké Lesné. Tato trasa je ale podstatně delší a protože i dnes odpoledne hrozí bouřky z tepla, jdeme do Fačkova. Modrá hřebenem klesá do sedla Malý Kl'ak, kde se odpojí od zelené a pokračuje celkem příjemně se svažujícím terénem nad Suchou dolinu. Tady začnou dlouhé serpentiny při slézání k Suchému potoku, který dnes až tak suchý není. Dobře je ho slyšet vysoko nahoru do stráně. Vzrostlou smrčinou se jde dobře. Výškové metry ubývají pomalu, ale to nám vyhovuje. Když se dostaneme kousek nad potok, kde je shora vidět cesta na jeho druhém břehu, končí les. Mezi mladou bučinou a maliním se pak prodíráme zbytečně ještě skoro kilometr. Je zde bahno, není vidět pod nohy a tak asi čtyřikrát padám. To, že při jednom z pádů vytrousím z fotobatohu i kondenzované mléko piknik, zjistím následně až v hospodě, kde si budu chtít osladit život a kafe.

Konečně jsme na mostě u potoka. Zouváme botky, splachujeme pot a myjeme se. Vodu využívám i pro doplnění zásob, protože je křišťálově čistá. Docela se zdržíme a to se nám nakonec trochu vymstí. Z ničeho nic se ze všech stran začínají stahovat těžké černé mraky a hromobití nás obklopuje hned ze dvou stran. Do Fačkova je to naštěstí jen 3 km, a ty, už zahaleni v pláštěnkách, zdoláváme velmi rychle. Indiánským během dokonce málem dostihnu autobus právě odjíždějící do Fačkovskěho sedla. Ujel mi o fous. Zato stojím před krámem a hospodou. Tak tady ty dvě hodinky čekání nějak vydržíme. Než dojdou ostatní, spustí se dokonalá průtrž mračen. Stahujeme se na venkovní ochoz u hospody a sledujeme běsnící živly. Dvakrát blesk udeří plnou silou ve vesnici jen několik desítek metrů od nás. To už ale na stole před sebou máme pivo, kofolu, kafe, grog. Jen k jidlu nic, nevaří se, a tak jsme odkázáni koupit si něco dole v prodejně. Nakupujeme rohlíky, párky a dokonce utopence, jak si přál Lukáš. Pak hodinu a půl věnujeme obžerství. Naštěstí je stále neskutečné vedro a tak i přes neustávající bouři je nám docela teplo.

Potom jsme ještě trochu zasmradili téměř plný autobus a zdárně dorazili do našeho hotelu. V tomto týdnu je zázemí suchého útulku nepostradatelné, proto mě ani moc nemrzí, že to není zrovna útulna nedaleko vrcholu Kl'aku, jak jsem si dříve vysnil.

Sestupujeme po modré společně s červenou a zelenou značkou.

Vrchol podcházíme dlouhým obloukem.

U Malého Klaku.

Sestup k Suchémopu potoku.

Babočka paví oko.

Překážka na trati.

Perleťovec stříbropásek.

V dolině Suchého potoka. Že za pár minut začne prudká bouřka nic nesignalizuje.

Sobota: Výstup na Vápeč, perlu Strážovských vrchů

mapka Vápeč

Opět začínáme den balením dosušujících se věcí. Na stříšku pod oknem jsme dali sušit boty a jedny z nejméně voňavých dokonce přivazuji za trest k lyžině na střechu auta. Přejíždíme z Malé Fatry do sousedních Strážovských vrchů, které Fačkovské sedlo odděluje.

Na malou procházku v probouzejícím se ránu zastavujeme v Čičmanech, které jsou známé svými malovsnými srubovými dřevěnicemi. Jako bychom se propadli do 19. století. Přesto všechny dřevěnice nejsou až tolik staré. Může za to požár, který zde zlikvidoval část vesnice a tehdy byly poskytnuty obci peníze na obnovu s tím, že se znovu obnoví srubové malované domky.

Ranní loučení s Klakem.

Čičmany jsou plné malovaných dřevěnic.

...

...

...

...

Na sedlo Homôl'ka projíždíme centrem Strážovských vrchů, serpentinami i kolem nejvyššího vrchu Strážova. Až za Valaskou Belou stoupáme do 765 m vysokého sedla. Tady se všichni lehce občerstvíme v místním bufetu. Horský hotel je totiž pouze pro ubytovaně děti letního dětského tábora. Když jím čerstvě upečený moravský koláč, padne návrh, jestli po výstupu na Vápeč nepojedeme rovnou domů. Původní návrh počítal i s průchodem Vršatských bradel, ale ty si můžeme nechat na příště. Shodneme se rychle, že je rozumné v nejlepším přestat.

K Vápeči nás vede modrá značka, která se sice vyhne ostrému kuželovitému vrcholku Homôl'ky, ale leze na sousední hřeben, jen nepatrně nižší. Ve strmém svahu mi to po bahně klouže tolik, až nacházím příjemnou zkratku do mělkého sedélka. Roman s Lukášem zatím zmizeli daleko vpředu a spatříme je až za dlouhou dobu lelkovat na skalnatém vrcholu Vápeče. Tam to ale máme ještě kus cesty. Pěkný hřebínek mi připomíná podobnou stezku, co vede nedalekými Sul'ovskými skalami od Žibridu k Roháčskému sedlu. Vpravo bučinou porostlý, mírnější svah, vlevo skalkami končící strmý sráz, padajìcí hluboko do údolí. Mírně zvlněným terénem se jde dobře, přesto je znát, že nožky už něco prošly. Moc se jim nechce a tak jdu s Lenou pomalu. Pořád vyhlížíme sedlo Palúch, kam to je dle času z Homôl'ky hodinku, ale sedlo nikde. Najdeme ho nakonec až vysoko ve svahu Vápeče, na který se nám od Srvátkovi lúky otevřel nádherný pohled.

Stezka stoupá zprvu jen mírmě, ale poslední metry si vše vynahradí. Když zpěněný vylezu ten nejprudší úsek, padnu do trávy jako podťatý. Funím jako kňour dolující lanýže a motá se mi palice. Zpovzdálí mě soucitně od vrcholového kříže pozoruje Lukáš s Romanem. Když ke mně nahoru vyšplhá Lena, vydáváme se na vrchol.

Nahoře dost fouká, ale slunce hřeje a je příjemně. Nad hlavami nám poletují tři otakárci, ale usednout na skálu stále nehodlají. Fotím z ptačí perspektivy okolí Vapeče. Protože jsme na vrcholu sami, děláme si menší piknik. Hlad ještě žádný nepociťuji. Domlouváme se, že rychlíci půjdou zpět do sedla Homôlka k autu a já s Lenou mezitím sestoupíme dolů do Horné Poruby. Ta je přímo pod našimi nohami a Leny lehce protestuje. Pohled do mapy ale jasně prozrazuje, že sestup není tak prudký, jak shora vypadá.

Nad sedlem Homôlka dohlédneme k Horné Porube

Smerem na Ilavu se otevřel pohled k Vršatským bradlům. Ty jsou lákavým cílem, ale vrchol Vápeče bude nakonac posledním.

Vápeč v plné kráse. Jde opravdu o mimořádně fotogenický vrchol. To dokumentuje i tento pohled od Srvátkovy louky.

Nahoře již čeká Roman s Lukášem.

Na vrcholku (956 m n. m.).

Vrchol Homôlka, tentoktát nad sedlem Homôlka.

Strážovské vrchy jsou krásné, ale na putování s těžkými batohy dost náročné.

Vrcholové foto.

Nakonec opravdu klesáme jen zvolna příjemnou stezkou. Pohledy vzhůru k vrcholu Vápeče jsou povznášející a hned nám zlepšují náladu. Na turistickém rozcestí Nad Hornou Porubou (700 m, bus) sice žádnou inzerovanou autobusovou zastávku nenacházíme, ale to nevadí. Bukový les pralesovitého charakteru osvěžuje mysl a poslední chvíle v horách Slovenska si dokonale vychutnáváme. K sestupu využíváme červenou značku. Ta se motá ve svahu okolo skalek, až klesne do údolí k potůčku. Opět se nad stromy objevuje vrchol Vápeče. Chladím se a myji sandály v bystřině. Pak jdeme dolů do vesnice. Chvilku je cesta dost rozježděná těžkou těžební technikou, ale to naši náladu nezkazí. Naopak ji před Hornou Porubou ještě zvedne fascinující pohled přes rozkvetlou loučku k bílým skalám Vápeče. Pohled, který si každý, kdo ho spatří, ponese dál ve svém srdci.

Slovenskou anabázi jsme nemohli ukončit lépe. Vápeč, podobně jako ostatní krásné a přitažlivé vápencové vrcholy, které jsme mohli na vlastní oči spatřit, je jednou ze skvostných perel, jakých je málo. Rád jsem se po letech znovu procházel divokou krajinou plnou zvěře a mnoha přírodních krás. A docela rád si to příští rok znovu zopakuji. Třeba v Bukovských vrších a Vihorlatu.

Za sestupu do Horné Poruby je možné vrchol Vápeče spatřit z jiného úhlu pohledu.

...

Horná Poruba. Cestou vlevo na fotce vede červená značka, kterou sestoupíme. Zatím ještě máme možnost volby.

V bukovém lese.

Vápeč od Horní Poruby, cíli naší cesty.

...