Arménie VIII.
vydáno 21. dubna 2017 – napsal Navarro – žádný komentář
Třetí den velkého autovýletu jsme zakončili poněkud nouzovým noclehem u jezera Sevan, stan jsme stavěli až za tmy. V neděli už se neplánujeme nikam hnát, většinu času chceme strávit v okolí jezera a večer se vrátit do Jerevanu.
11. den (neděle)
Chtěli jsme rychle zmizet, ale kluci vyspávají. Kromě toho mi selhal budík, který měl zvonit ve čtvrt na šest, takže už tímto se vstávání výrazně odložilo. Dokud nás nikdo nevyhání, je to asi jedno.
Ráno je u jezera „hovadské množství mušek“ (doslovná citace z deníku), přilehlému lesíku zase vládnou komáři. Nad vodou se pochechtávají rackové.
Balení stanu ve čtvrt na osm. Stihneme to, než nás převálcuje stádo ovcí?
Boj s časem jsme nakonec vyhráli, i když by nás ovce se psy stejně minuly. Fotka je plná otravných mušek.
Vyrážíme dál na sever, do města Sevan. Toto město považuji za lokální turistické centrum, což se potvrzuje, když od silnice spatřujeme místní kemp, v jehož existenci jsme včera nedoufali (v Arménii kempy moc nefrčí). Jinak ovšem tvrdá postsovětská estetika.
Na fotce je kruhový objezd. Podobně zajímavých asfaltů jsme tu viděli až dost.
Postupně si říkám, že kdyby u Sevanu byla civilizace pořádná, nebo naopak žádná, bylo by to v obou případech lepší. Takhle zanedbané město se do okolní krajiny vůbec nehodí.
Dnes začneme netradičně návštěvou kláštera (čekali jste to?). Hned za městem se nachází klášter Sevanavank, jenž byl původně vybudován na malém izolovaném ostrůvku, z něhož se časem kvůli odvodnění jezera stal poloostrov.
Zde si dovolím malou odbočku k osudům jezera – velká zásobárna sladké vody lákala k širšímu hospodářskému využití nejméně od devatenáctého století. Počátkem století dvacátého dokonce jeden vzdělaný člověk navrhl použít vodu k zavlažování a výrobě elektřiny v takovém rozsahu, že by hladina jezera klesla o padesát metrů a zmenšilo by se asi o osmdesát procent (zřejmě skvělý nápad). Tak zle naštěstí nebylo, zavlažování a hydroenergetická kaskáda na řece Hrazdan však v druhé polovině století přesto způsobily pokles hladiny o zhruba 20 metrů, což odpovídalo téměř polovině objemu jezera. Související ekologické dopady asi netřeba rozvádět. Jako protiopatření vznikly dva tunely, které od řek Arpa a Vorotan na jihu (obě jsme již potkali) přivádějí tolik vody, že se nyní stav jezera soustavně, i když pomalu, zlepšuje. Nebýt tohoto zásahu, Sevan asi klidně mohl skončit nějak podobně jako Aralské jezero.
V neděli je kolem kláštera neuvěřitelně rušno. Možná to má spojitost i s dnešní celozemskou slavností, kterou blíže rozvedu později (lidé se dnes zkrátka polévají vodou, takže si dáváme pozor na blázny s kýblem; jedno polití vidíme hned zkraje na vlastní oči). Parkovací místo u kláštera hledáme obtížně, i když spíše kvůli selhání navigace a komunikace.
První ilustrační fotka
Poprvé se mi stalo, že jsem si v autě zapomněl náhradní akumulátor do foťáku, a zrovna v tu chvíli ten druhý ohlásí absolutní vybití, zajímavá náhoda. Naštěstí má foťák i Zdenda.
Ke klášteru se muselo trochu stoupat, neboť na rozdíl od všech přilehlých zařízení leží na výrazném kopečku. Záhy zjišťujeme, že dovnitř se jen tak nepodíváme, neboť probíhá mše a je zcela narváno. Holt neděle ráno...
Komplex se skládá ze dvou kostelů, které jsou si tak podobné, že je na našich fotkách nedovedu rozeznat. Jeden nese název Surp Arakelots po svatých apoštolech, druhý Surp Astvatsatsin po Matce Boží.
Klášter byl založen v devátém století princeznou Mariam. Údajně zde vládl tvrdý režim – byli sem prý posíláni zhřešilí mniši z Ečmiadzinu poblíž Jerevanu, což je takové nejsvatější místo v Arménii. Žádné maso, víno ani ženy, a k tomu ruční přepisování manuskriptů v polovině 19. století, to vše na malém ostrůvku v jezeře.
Výhled k městu Sevan
Chvíli se touláme po opuštěné části poloostrova, počasí je docela příjemné. Ta poloha a okolní příroda je nakonec asi to nejlepší, co jsme zde okusili. Pokud by se z poloostrova ještě někdy stal ten původní odříznutý ostrov, bylo by to skvělé, ale tak vysoko asi hladinu jezera vystoupat nenechají (když už se na březích tolik vybudovalo).
Hory na druhé straně jezera
V devět to zde balíme, po patnácti minutách. Láká nás opuštěnější východní strana jezera, vyrážíme tedy na padesátikilometrovou pouť k naší další zastávce.
Hned za městem Sevan potkáváme na dálnici koně. Nikoliv s jezdcem, prostě samotný hnědý kůň jdoucí v protisměru, a kolem něj lítají auta. Tohle nepřebijí ani krávy pasoucí se na úzkém železničním viaduktu přes silnici, které uvidíme odpoledne.
Kolem desáté již vidíme hory na poloostrově, který spolu s protějškem dělí jezero na Malý a Velký Sevan. Z 2400 metrů vysokého vrcholu Artaniš by měla být vidět celá vodní plocha, takže jsme zde plánovali menší túru.
Parkovat chceme při pláži na špičce poloostrova. Jakmile opouštíme hlavní silnici, dostáváme se na rozbitou kamenitou cestu, po které nám ty poslední tři čtyři kilometry trvají neskutečně dlouho.
Auto necháváme u této brány. Prochází a potuluje se tu dost mladých; mám pocit, že v areálu za branou byla dokonce nějaká párty.
Jak jsme vycítili blížící se koupačku, trochu nás ovládla lenost. A také racionální úvaha, že z toho vrcholu vzadu, kam bychom šli hodně přes hodinu, nebude zas o tolik lepší výhled než z toho kopečku v popředí. Co na mapě vypadalo atraktivně, v reálu zas taková paráda nebude.
Začátek horské výpravy
On by ten dlouhý výšlap ani nebyl moc zábavný.
Na Artaniš se tedy podíváme pouze takto z dálky, zde končíme.
Výhled k jihu se utápí v oparu.
Trochu se teď zatáhlo, což nám ale spíš vyhovuje. Dokonalý klid tady nahoře prořezává jen vítr a kvikot ptáků.
Přes zúžené místo jezera je dobře vidět protější břeh, vzdálený sedm a více kilometrů (někde naproti jsme nocovali).
Severozápad
Pózující Zdenda
Tomáš jistí situaci zpovzdálí.
Úzký pruh země při pobřeží je chráněn národním parkem, my jsme teď v jednom z jeho širších úseků.
Výhodou suchých luk je, že se zde člověk nezabahní.
Koupačku jsme zahájili v jedenáct, toto je již o hodinu později. Arméni se mnohem víc povalují než koupou, a vyloženě plavat jsme viděli ještě méně lidí.
Voda je průzračně čistá, už kousek od břehu hluboká a spíše studená, odhadoval bych to na 18 stupňů. S tím kontrastují rozpálené kamínky na pláži, kde se skoro nedá vydržet. Trochu zvláštní pocit, koupat se v takovéhle „horské pustině“.
Romantické zátiší s Karlem
Romantické zátiší se psem. Nějací takovíhle hafani nás proháněli v nedalekých Geghamách.
Zvukovou kulisu u jezera tvoří stálé šplouchání vody, k tomu se občas přidá hudba linoucí se z nějakého osobního přehrávače, psí štěkot či motor hlídkové lodi. Života jsme ve vodě kromě řas moc neviděli, ale zato na břehu mezi kamínky objevil Karel tisíce drobných zvířátek, o kterých jsme dosud neměli tušení (a bylo nám tak dobře).
Na břehu se zdržujeme kolem hodiny a půl, možná i dvě hodiny, neboť je tu docela příjemně a také děláme různé blbosti. Uvařit a naobědvat se nějakých instantních těstovin jsme bohužel nezvládli, na to je tu trochu moc lidí.
Kolem jedné sedáme do auta a já si konečně trochu zařídím, aspoň na té rozbité cestě od pláže. Pak se zase stávám spolujezdcem, bez řidičáku v kapse se mezi silniční šílence pouštět nehodlám. Nyní pojedeme na sever od jezera, do okolí města Dilidžan, kde se nacházejí další známé kláštery (touto oblastí jsme již projížděli cestou z Gruzie).
Další pohledná výstavba
Krajina severně od jezera je hezká, ať už jde o blízký průsmyk, nebo hustým lesem pokryté kopce okolo Dilidžanu, kde se rozkládá stejnojmenný národní park. Celý odpolední program však již děláme spíše z povinnosti a s omezeným nadšením, rovněž jsme docela hladoví. Kdybych věděl dopředu, jak přecpané a turismem zasažené kláštery budou, rozhodně bych se tam vypravit nechtěl, natož pak v neděli. Doporučil bych každému budoucímu návštěvníkovi Arménie, aby si klášterů vybral jenom pár, a raději nějaké méně známé (klášterů je v zemi okolo stovky, takže bude i tak z čeho vybírat).
Toto je Goshavank, klášter ležící v malebně položené vesnici Gosh, kam se z Dilidžanu jede oklikou na východ.
Při příjezdu nás vítá tradiční parkovací chlápek, parkoviště praskající ve švech, stánky a množství návštěvníků, které se nám moc nezamlouvá.
Na fotce vidíme zprava kostel svatého Jiří (13. století), vpředu malinký kostel svatého Jiří Osvětitele (13. století), vzadu uprostřed věž hlavního kostela sv. Matky Boží (konec 12. století) a vlevo vpředu jeho velký gavit. Vlevo vzadu dále vykukuje „knižní depozitář se zvonicí věží“ (pardon za můj neumětelský překlad) a pak jsou zde jakési ruiny školní budovy (snad úplně vlevo). Celkem tedy tři kostely, dvě další budovy a k tomu ještě nezmíněná dvojkaple a kaple, docela velký klášter.
Jistě jste si také všimli probíhající rekonstrukce. Podle Wikipedie ji financuje jakýsi muslimský dobrodinec z Emirátů, tak snad budou stavební práce provedeny s potřebným citem.
Prohlídka zahájena
Zvonicí věž a knižní depozitář
Zřejmě uvnitř gavitu
Oltář hlavního kostela
Průchod mezi zvonicí věži a gavitem
Neznámé vnitřní prostory
Rekonstrukce hlavního kostela, v neděli se nepracuje.
Chvíli odpočíváme pod velkým stromem a kocháme se.
Kostel svatého Jiří
Kostelíček Jiřího Osvětitele, vpravo dvojkaple
Klášter před rekonstrukcí
Zřejmě kostel sv. Jiří
Žíhané stěny se starými nápisy
Slavný chačkar vystavený u vchodu nejmenšího z kostelů, údajně jeden z nejvýznamnějších na světě. Vytvořil jej řezbář Pavgos v roce 1291, už na první pohled musel dát hodně práce. Já jsem si ho vyfotil jen náhodou.
Pohled na vesnici Gosh a rušné turistické zázemí. Zhruba ve tři čtvrtě na tři se odtud pakujeme, asi po čtvrt hodině.
Poslední klášter, který navštívíme, nese název Haghartsin (poruštěným názvem Agarcin). Leží v kopcích nad stejnojmennou vesnicí, poněkud blíže k Dilidžanu. Výjezd lesem do kopce je tedy docela parádní, túry po místním národním parku by asi stály za to.
A jak rušno bude tady? No posuďte sami. Narvat se s autem byť jen sem, asi tři sta metrů od kláštera, byl slušný problém. S usměrňováním návštěvníků zde musela vypomáhat i policie, pokud si dobře vzpomínám.
Zajímavý styl parkování
Klášter zpoza stromů
Celkový pohled. Když to srovnám s tím, jak klášter vypadal před nedávnou rekonstrukcí (foto), nemohu se zbavit dojmu, že se tu něco trochu pokazilo. Ale samozřejmě jsem laik a neodborník.
Rekonstrukci Haghartsinu pomohl vedle Arménské nadace (nezávislá organizace sídlící v Los Angeles) zafinancovat též arabský šejk z Emirátů. Zda jde o stejného člověka, který platí rekonstrukci Goshavanku, se mi nepodařilo dohledat.
Klášter Haghartsin (v doslovném překladu zhruba „klášter vznášejícího se orla“) byl vybudován v 10. až 14. století a společně s nedalekým Goshavankem patří k oblíbeným cílům turistů. Najdeme zde celkem tři kostely, nemůže samozřejmě chybět kostel zasvěcený svaté Matce Boží (ten je tradičně tím hlavním), a taktéž nemůže chybět kostel svatého Jiří; třetí kostel je maličký a nese jméno svatého Štěpána.
Úly vyfocené pro Karla
Zdenda smlouvá o WC, neboť nemá drobné. Velmi krizová situace.
Pohled na nádvoří
Refektář, neboli jídelna pro mnichy. Celkem hezký prostor, tady tomu rekonstrukce asi pomohla.
Kostel sv. Matky Boží, pocházející z konce 13. století.
Z jeho gavitu mnoho nezbylo.
Bloumání davem
Karel sklání hlavu při vstupu do dveří.
Zřejmě jeden z menších kostelů
Asi hlavní kostel. Tady je také hezky.
Hýkající oslík
Ve své opravenosti na mě Haghartsin nepůsobí příliš autenticky, potěšily mě ale jeho interiéry. I tomuto klášteru jsme věnovali zhruba jen čtvrt hodiny, a já si říkám, že této uspěchané turistice už bych se do budoucna chtěl vyhnout. Vyjet z parkoviště (tedy od krajnice, v našem případě) je trochu problém, ale pak už frčíme hustými lesy zpět dolů. Bavíme se hojným používáním klaksonu, v závěru autovýletu už jsou z nás tedy téměř rodilí Arméni.
Nejsem si úplně jistý, ale ani teď v půl čtvrté pořád ještě nejsme po obědě, což by vysvětlovalo naši celkovou jalovost. V působivých serpentinách za DIlidžanem postává mnoho prodejců vařené kukuřice; zastavujeme se pro čtyři kousky u jednoho mladého klučiny a v jalovém duchu pokračujeme dál, kolem Sevanu směrem do hlavního města.
Modré vody Sevanu a protější hory. Velký kontrast oproti zelené krajině, kterou jsme viděli ještě před pár kilometry.
Sevanavank a bývalý ostrov
Na dálnici potkáváme mnoho policistů. Abyste správně pochopili – tím nemyslíme, že by třeba na každých dvaceti kilometrech stál policejní vůz, tohle jsou hotové policejní orgie. Policajti se rojí jako včely, samý majáček, blikání, kličkování, zastavování, viděli jsme minimálně třicet jejich aut. V tomto prosluněném nedělním odpoledni to na mě působí spíš jako nějaká oslava policie než jako akce Kryštof, i když ke kontrolám dochází také hojně. Že tento dálniční cirkus vkusně doplňují ovce na krajnici, všudypřítomní prodejci ovoce a šílené řidičské manévry bez blinkrů, asi nemusím zmiňovat; ještě mi tu chybí nějaký kůň v levém pruhu, jako dopoledne.
Zpátky v Jerevanu jsme kolem půl šesté. Po čtyřech dnech ježdění a více než tisícovce kilometrů si lépe než kdy jindy uvědomujeme, jak moc je asi tento velkoměstský svět jiný oproti zbytku země.
Nyní se ještě vrátím k dnešní tradici polévání vodou, před kterou jsme byli důrazně varováni. Jde o svátek zvaný Vardavar, jenž nastává čtrnáct týdnů po Velikonocích a oslavuje Ježíšovo proměnění (dříve šlo o pohanskou oslavu Astghik, bohyně lásky a plodnosti). Svátek se typicky slaví tak, že vezmete kýbl vody a poléváte náhodné kolemjdoucí, jak jsem už naznačil. Ačkoliv jsme ráno a pak i teď odpoledne pár lidí s kýblem viděli, čekali jsme větší šílenství; od původního plánu kropit všechny chodce, kteří si dovolí projít pod naším balkonem, nakonec ustupujeme.
Na bytě nás vítá plná lednice, rádi si s její pomocí odpočineme. Celkově ovšem žádné velké válení – jelikož nám hostitelé ponechají auto ještě jeden den, vyrazíme zítra na druhou horskou túru, která by se bez auta těžko podnikala. Aktualizujeme obsah batohů, nařizujeme budíky na 3:45 a dopřáváme si pár hodin spánku před dalším výkonem.
Fotogalerie k článku
Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit
Autor článku
Navarro
Zajímají mě zapadlé kouty světa, poutavá vyprávění a hezké fotky. Distancuji se od zneužívání Šlápot k šíření konspiračních teorií a protizápadní propagandy.
Komentáře
K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!
Přidat komentář
Článek je zařazen do kategorií
Podobné články
Jaký typ výletů preferujete?
1238 46% Vzít krosnu a přespat ve volné přírodě
840 31% Poznávání přírodních krás s ubytováním v hotelu nebo penzionu
598 22% Poznávání památek a velkých měst
Hlasovalo 2676 čtenářů Archiv anket
Náhodné články
- 11 unikátních fotek Dlouhých strání
- Půltucet (květen 2021) - příběh fotografie
- Svobodná hora - Haniperk
- Großer Arber - za posledním sněhem na nejvyšší vrchol Šumavy
- Ostrovy přírody Českého středohoří l.
- Stádlecký empírový řetězový most
- Středohoří - do třetice všeho dobrého I.
- Nízkými Tatrami od východu na západ
- Kvilda - poslední vzepětí letošní zimy
- Jihočeské cyklotrasy V.