Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Arménie VII.

vydáno 6. dubna 2017 – napsal Navarro – žádný komentář

Druhý den autovýletu jsme rozmanitou krajinou dojeli na jižní konec země a víkend začínáme na hotelu v příhraničním městě Meghri, které na nás působí zas trochu jinak než ostatní dosud poznaná města. Nemáme sice moc času na nějaké výpravy do krajiny, ale i poblíž silnice se nachází mnoho zajímavého, čehož využijeme i dnes.

10. den (sobota)

Vstáváme velice brzy. Odjezd jsme si domluvili na šestou, nicméně ani v půl sedmé (po líném vypravování) nenacházíme nikoho z personálu, kdo by s námi provedl takzvaný „čekaut“. Nakonec nám nezbývá než nechat podnik při odchodu odemčený. Nemile nás překvapuje též zplesnivělá plachta lavaše, kterou jsme před jedenácti hodinami zakoupili „čerstvou“.

Dnes v první řadě pojedeme zpátky na sever a navštívíme pár míst, která jsme prozatím záměrně vynechali. Za velmi příjemného počasí vjíždíme od hotelu přímo na hlavní silnici a míříme na sever k městu Kajaran (Kadžaran), vzdálenému asi 45 kilometrů.

Jsme schováni v lesnatém údolí a na západě obdivujeme hraniční vrcholy pohoří Zangezur, krásně nasvícené vycházejícím sluncem. Nějakých třicet kilometrů jen stoupáme, nádherné svezení.

Zangezur je pořádně vysoké pohoří, nejvyšší vrchol má úctyhodných 3906 metrů.

Dostat se až nahoru na hřeben je asi problém, odvrácené svahy totiž patří znepřátelenému Ázerbájdžánu. Přesto jsem v nějakou menší túru původně doufal, třeba ve stopách jedné české výpravy, která se tu toulala dokonce v zimě.

Po třiceti kilometrech nás serpentiny vynášejí do nejvyššího silničního sedla v celé Arménii. Od Meghri jsme zdolali téměř dva tisíce výškových metrů a máme teprve půl osmé.

V sedle je výborný svěží vzduch, kéž by takto bylo v celé Arménii. Nějakou dobu se kocháme krásnými výhledy.

Ohlédnutí zpět směrem k Meghri

A opačná strana

Vrcholy na fotce (nebo ty těsně za nimi) tvoří státní hranici, dosahují výšek okolo 3800 metrů a ukrývají průzračná modrá jezírka.

Zatímco se Tomáš kochá, na jeho sandálu probíhá páření zelenookých much. Není snadné se jich zbavit.

Že by trubky z náklaďáku, který jsme předevčírem třikrát předjížděli?

O kus dál již vidíme město Kajaran, ležící asi 600 metrů pod sedlem. Možnou základnu pro horské túry hyzdí obrovské doly na měď a molybden v blízkém okolí (i takhle se dá Zangezur využívat).

Z Kajaranu jedeme rovnou do Kapanu, centra provincie vzdáleného něco přes dvacet kilometrů na východ. Přivádí nás tam skvostné pravotočivé údolí.

„Hele, medvěd!“ křičí Karel. Tak jsme konečně nějakého viděli.

Kapan je dlouhé a úzké město roztahané po údolí. Z místní architektury mě zaujaly tyto nekompromisní paneláky.

Památník v centru – Davit Bek, jeden z vůdců arménského osvobozeneckého povstání v 18. století.

Příběh z historie: Velmi slavná je místní bitva u Halidzoru, kde vyhladovělí a unavení Arméni, bránící již dlouhých sedm dní halidzorskou pevnost, podnikli pod Bekovým vedením odvážný a poněkud sebevražedný útok na turecké obležení. Osmany, kterých zde mělo být asi sedmdesát tisíc, natolik zaskočili a vyděsili, že nepřátelská armáda začala v panice utíkat a ztratila asi dvanáct tisíc mužů – zní až neuvěřitelně, že Arménů proti nim byly pouze tři stovky.

Bezhlavý spolujezdec Tomáš

Po již známé silnici jsme dojeli do Gorisu a našli jsme zde zapadlý supermarket, který hned využíváme; je asi čtvrt na jedenáct. Nápis na domě zní „šane market“ (skoro jsme to i přečetli bez cizí pomoci).

Krásná a dlouhá cesta z Kapanu do Gorisu nás velmi unavila. Po pauze pokračujeme po hlavní silnici směrem do Náhorního Karabachu, kam nás neomylně vedou výrazné značky (nějaký Ázerbájdžán tady nikoho nezajímá). Naším cílem je velká vesnice s krkolomným názvem Khndzoresk („chn-dzo-resk“) ležící ještě v regulérní Arménii, kam záhy odbočujeme. Přilákalo nás sem místní skalní město.

Hlavní atrakce široko daleko je překvapivě zapadlá a neoznačená. Než jsme našli správnou odbočku, zbytečně jsme projeli vesnicí tam a zpět.

Zdejší skály ukrývají množství skalních obydlí, již opuštěných. Vesnice se dnes jmenuje po jablkách, ale původní název prý znamenal cosi jako „hluboký kaňon“, což by více odpovídalo realitě.

Necháváme auto na luční cestě a dál jdeme pěšky. Zapadlost a neoznačenost by nám v kombinaci s oblačností mohla vyloženě svědčit.

Cestu ke skalním útvarům si hledáme přes hřbitov, místní nás však vzápětí posílají jinudy.

Okrajová část areálu

Jakmile jsme na správné trase, nebe se rozjasňuje a potkáváme turisty. Hlučná horda mladých Arménů metalového typu se s námi dává do řeči, i když hovoří jen arménsky. Chvíli je to zábava, ale pak člověka omrzí jen s úsměvem přikyvovat, nerozumět a posouvat se rychlostí pár metrů za minutu, takže se od této party brzy trháme.

Starý Khndzoresk, jenž počátkem dvacátého století zahrnoval 1800 obydlí a například též sedm škol, býval největší vesnicí východní Arménie. Velká většina domovů byla přitom vytesána do zdejších skal, přičemž lidé v nich žili až do padesátých let. Skalní domy leckdy tvoří zajímavé patrové struktury a pro našince jsou naprostou raritou, toto profláknuté místo jsme prostě nemohli vynechat.

V půl dvanácté vstupujeme na most, jenž nás převede přes údolí. Kaňon je mnohem hlubší, než se zdálo; před pár lety, kdy most ještě nestál, bychom se tu asi pohybovali mnohem obtížněji.

Most dosahuje délky 160 metrů a visí až 63 metrů nad zemí. Konstrukce se navíc neustále otřásá, takže slabší povahy by zde mohly mít závratě (já se k nim teď téměř počítám).

První průzkumy. Jelikož slunce začalo nádherně pálit a my jsme při opouštění auta počítali s oblačností, jeskynní domy budou v tuhle chvíli ideální atrakcí.

Ojedinělý „standardní“ dům

Zdenda u vody

Bok místního kostelíku

Úseky schované pod stromy jsou za námi a následuje rozpálená otevřená krajina, z toho bude průšvih.

Takhle to vidí Zdendovo foťák.

Mákli jsme si do kopce a uřícení sluncem zkoumáme další domy. Sundat si z objektivu sluneční clonu mě tady bohužel nenapadlo.

Karel se vydrápal na protější svah kvůli fotce v horním okně, kam se ale nakonec stejně nedostal. Situaci kontrolujeme z dálky pomocí maximálního zoomu, abychom nemuseli na slunce.

Jdeme ještě o kus výše, pak se rozdělujeme.

Zdeněk s Tomášem počkají ve stínu, protože vedro je nesnesitelné...

... zatímco já s Karlem budeme ještě stoupat, abychom si později nemuseli vyčítat, že jsme to tu odbyli. A z estetického hlediska nelitujeme.

Výhled zpátky do kaňonu. Moje lýtka během poslední hodiny souvisle pokryly puchýře.

Karel v jednom z dalších paláců. Už brzy to vzdáme; kdyby bylo o dvacet stupňů méně, určitě bychom zůstali déle.

Prohlídku jsme ukončili, přešli jsme po mostu a nyní se vracíme k silnici. V tomto dlouhém stoupání, které nám poradil jakýsi hodný taxikář, jsem pevně přesvědčen, že během pár desítek sekund zemřu.

Nahoře nacházíme pramen studené vody a chlemtáme jako žízniví koňové.

Výhled na kaňon

Záběr většiny starého Khndzoresku. Rozměry komplexu a počasí jsme podcenili.

Kolem jedné nastupujeme mrtví do auta; obdivuji Karla, který v tomto stavu dokázal zařadit jedničku a odvézt nás pryč. Vděčnou kratochvílí dnes bude dělat si legraci z mých puchýřů, které vypadají čím dál zajímavěji (na opalovací krém už nikdy nezapomenu).

Vracíme se do Gorisu, kde se zastavujeme na rychlý fastfoodový oběd – rolku plněnou nějakým masem, špekem, zeleninou atd., jako obvykle. Po jídle pokračujeme směrem k Jerevanu.

Karel chtěl, abych mu vyfotil tyto úly.

Kolem půl třetí zastavujeme na dalším slunném místě.

Zorats Karer nebo též Karahunj (Karahundž), arménský Stonehenge ležící poblíž města Sisian. Ideální místo pro milovníky vztyčených kamenů.

Bouda jako z Divokého západu

Z geometrického hlediska tvoří kameny centrální kruh s příčnou řadou, dále pak řetěz vybíhající na sever, řetěz vybíhající na jih (patrně na fotce) a alej směřující na severovýchod. Celkem bychom zde napočítali 223 čedičových a andezitových kamenů.

K čemu toto celé sloužilo, není jasné; soudí se, že může jít o pohřebiště, nebo také o nejstarší známou astronomickou observatoř. Stáří komplexu asi rovněž není spolehlivě známo – někdy se uvádí až 7500 let, ale za tento údaj samozřejmě neručím.

Kameny dosahují výšky od půl do tří metrů.

Asi osmdesát z nich je proděrováno.

Kruhové díry však mohly vzniknout i později než v pravěku, jsou podezřele zachovalé.

Centrální hromada

Můj oblíbený menhir

Jediný stín široko daleko, dobré na puchýře.

Už po deseti minutách odtud mizíme, pohyb na slunci musíme minimalizovat.

Vracíme se k autu. Zrovna přijel autobus plný řeckých seniorů, kteří jsou neuvěřitelně zaměstnáni atrapou u silnice.

Řekové vypadají naprosto šťastně. My máváme a frčíme dál.

Ve městě Vayk, o 65 kilometrů blíže k Jerevanu, provádíme tankování a nutnou pauzu. Řidiči jsou velmi unavení, už teď jsme ujeli zhruba stejnou vzdálenost jako za celý včerejší den. Řízení je jinak zábava, neboť kvalita silnic docela ujde a na divokost dopravy už jsme si také zvykli – tady si můžete v provozu dovolit téměř cokoliv a s vašimi šílenými manévry každý počítá. Lituji, že jsem nechal řidičák doma.

Za provinčním centrem Yeghegnadzor („jechegnadzor“) se stáčíme na sever k jezeru Sevan. Toto je jediná silnice spojující Sevan s jižní Arménií, která nevede oklikou přes hlavní město kvůli obrovské hradbě Gegham.

Kolem tři čtvrtě na pět stoupáme do asi posledního velkého sedla (Vardenyats, 2410 m). Silnice zde překonává pohoří Vardenis, jež tvoří hradbu jižně od Sevanu a dosahuje výšek až 3500 metrů, obdobně jako Geghamy na západě.

Pomalu se zde vynořuje geghamská estetika. V Arménii mě překvapuje nejen množství hor, ale i jejich rozmanitost napříč malou zemí.

Tento objekt jsme si k návštěvě vyhlédli již doma, do cestovního deníku jsem si ho zapsal jako „bezva maštal“.

Přednost má ovšem vyhlídka, jsme skoro na vrcholu sedla.

Odtud jsme přijeli.

Vzhůru do objektu. Budova postavená z čediče oficiálně sloužila jako karavansaraj, tedy místo, kde si mohly odpočinout karavany při dlouhé cestě, což se v tomto odlehlém sedle určitě hodilo.

Orbelianova karavansaraj (rod Orbelianů je spojen i s blízkým klášterem Noravank) je výjimečná svou zachovalostí, lepší exemplář v celé Arménii nenajdete. Pochází z roku 1332, v 15. a 16. století ovšem došlo k jejímu poničení a obnovy se dočkala teprve před šedesáti lety. Budova je dlouhá 41 metrů, zahrnuje hlavní trojlodní halu podepřenou čtrnácti sloupy, vstupní halu a klenutou kapli.

Jdeme se Zdeňkem dovnitř. Kluci se někam ztratili (časem na nás bafnou).

Půlsekundová expozice v hlavní hale. Těžké udržet v ruce, opírám se o zeď.

O něco věrnější vyobrazení. Karla schovaného za bočními sloupy jsem se tedy pořádně lekl.

„Maštal“ se mi velice líbila, takhle nějak jsem si atmosféru arménských památek představoval. Ve čtvrt na šest pokračujeme dále na sever k jezeru Sevan.

Stále geghamštější krajina

O Sevanu toho moc nevíme, k zastávce si náhodně vybíráme jižní pobřeží u města Martuni. Rádi bychom se ještě večer vykoupali a pak někde v klidné přírodě poblíž jezera přespali.

Hrozně nás tu obtěžují komáři, v důsledku čehož silně vzpomínám na Pobaltí (vnitrozemí severní Skandinávie jsem tehdy ještě neznal). „Arménské moře“ máme již na dohled, těšíme se na pláž.

Tak bohužel, tohle není pláž. Je šest hodin, zkusíme se ještě přesunout jinam.

Modrá hladina jezera ve tři čtvrtě na sedm. Objíždíme západní pobřeží.

Kemp ve městě Sevan, ležícím dále na sever, je pro nás příliš daleko a třeba ani neexistuje. Ubytování proto jedeme hledat do vesnice Noratus při střední části jezera.

V Noratu chvíli bloudíme, pak ale u obchodu v centru nacházíme domorodce, který nám pomůže. Jasně, umím anglicky, camping, to musíte tamhle, tam je camping. Žádný kemp ale nemůžeme najít; ten dobrák nás poslal na místní hřbitov, neboť ten je velmi známý a turisté sem kvůli němu často jezdí. Pořád tedy nemáme kde spát.

Do Noratu nás nasměrovala jedna z těch zbytečných webových stránek, které se tváří, že sdělují informace, ačkoliv žádné informace nesdělují (místo Noratu by se dal dosadit jakýkoliv jiný název vesnice a text by pořád dával smysl). Škoda, že jsem si toho za jízdy nevšiml.

Jak se postupně stmívá, začínáme vymýšlet a realizovat nouzový plán. Našli jsme místo s hezkým výhledem na klášter Hayravank ve stejnojmenné vesnici, tady se navečeříme.

Máme k dispozici slunečník s lavičkami a stolkem, který však Zdenda právě urval. Budiž mu ke cti, že stolek by úplně stejně urval i první přistavší vrabec.

Louka a lesík u jezera se doslova nabízí k táboření; sotva ale zastavíme, přijíždí na louku auto naložené lidmi, kteří zde začnou křepčit. Kromě nich zde překáží ještě koně, zřejmě divoký pes a také množství dobytka (vše vidíte na předchozí fotce). Čekáme, zda se louka sama nevyklidí, ale zatím se k tomu aktéři nemají.

V osm večer už je ale všechno jedno, stejně budeme nocovat tady, nebo kousek vedle. Na chvíli se přesouváme do vesnice a podíváme se aspoň na klášter (již či teprve pátý).

Na první pohled vypadá toto místo velmi nadějně, počet návštěvníků se pohybuje kolem nuly. Takhle opuštěný klášter jsme ještě neviděli.

Kompozice z chačkarů

Jádrem komplexu je kostel svatého Štěpána (či Štefana), jenž zde stojí od devátého století; jeho hlavní kopule musela být nedávno zcela znovupostavena. Ke kostelu byl ve dvanáctém století připojen takzvaný gavit, což je arménská specialita – přibližně čtvercová předsíň, ve středověku běžná součást kostelů. Nejméně jeden gavit už jsme viděli v Geghardu, tam jsem se nad ním ovšem nepozastavil (člověk se stále učí).

Tohle je zmíněný gavit. Když kluci později odešli ven, zůstal jsem zde na chvíli úplně sám, na což dodnes rád vzpomínám – večerní atmosféra v této prastaré budově je nepopsatelná, jako by člověk cestoval časem.

Další fotky z interiéru bohužel za moc nestojí, expozice jsou extrémně dlouhé.

V kostele jsme se moc nezdrželi, v hlavách máme problém s noclehem. Časem přichází stará babička, jež v kostele zapaluje svíčky, uklízí svíčky, aranžuje obrázky a podobně. Rádi bychom se jí časem zeptali na možnost přespání někde při klášteru. Zatím ale jen různě postáváme a popocházíme venku, což asi vypadá dost podezřele (musíme připomínat partu výrostků, která čeká na tmu, aby mohla babičku přepadnout a okrást).

Výhled na jezero, máme půl deváté. Nocovat budeme buď u kláštera, nebo někde při lesíku na vzdáleném břehu, kam se nám dosud nechtělo kvůli lidem, zvířatům a psovi.

Hayravank je pro mě nejpůsobivější klášter, který jsme navštívili. Ale možná je to jen denní dobou.

Chačkar a „moře“

Kluci v areálu kláštera vytipovali pár míst k táboření, ale když tak pozorujeme situaci, asi to tady vzdáme a ani tu starou správkyni otravovat nebudeme. Pořád přijíždí a odjíždí nějaká auta, typicky páry hledající poklidné místečko či omladina dělající různé kraviny.

Klášter z opačné strany

Nakonec již za tmy nasedáme do auta, jedeme k místu naší večeře, a pak si pomocí světlometů probíjíme cestu skrz temnou louku k jezeru. Budeme nocovat poblíž možná vzteklého psa, při lesíku v zóně hojných exkrementů; jak se jim vyhnout, když stavíte stan a čelovku má jen kolega?

Do stanu se vejdeme tři, majitel stanu Tomáš spí raději v autě; na stavbu našeho druhého stanu, který možná znáte z článků o Norsku, teď nikdo nemá nervy. Ačkoliv to tak nevypadá, nocleh je to po 400 najetých kilometrech slušný; ráno jsme byli na jižním konci země a teď jsme zhruba uprostřed. Zítra si prohlédneme blízké i vzdálenější okolí jezera a snad se v něm i vykoupeme.