Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Arménie IV.

vydáno 29. prosince 2016 – napsal Navarro – 2 komentáře

Druhý den naší túry v pohoří Geghamy se nadmíru vydařil – odpoledne jsme zdolali Aždahak, nejvyšší vrchol celého pohoří, a nocujeme u jezera při úpatí sousední hory Učtepe, v nadmořské výšce 3200 m. Nacházíme se ve zcela nedotčené krajině a těšíme se na další den putování.

6. den (úterý)

Vstáváme snad okolo sedmé, ráno je neskutečná zima. Dnes máme v plánu vyrazit směrem k velkému jezeru, které jsme včera viděli z Aždahaku, budeme u něj zhruba na oběd. Poté se chceme stočit na západ a sejít do vesnice Sevaberd, odkud bychom se vrátili do Jerevanu, ať už dnes, či zítra. Původně jsme v horách plánovali setrvat déle, mimo jiné jsme ovšem podcenili zásoby jídla. S dřívějším návratem se bez problémů smíříme, Geghamy nás již potěšily nad očekávání.

Dnešní nocležiště

Kvůli zimě si polovina výpravy na svou první horskou koupel ještě počká. Spoléháme se na velké jezero na severu.

Na cestu se vydáváme až ve čtvrt na deset, moc jsme s balením nespěchali.

Kolem Aždahaku nás provede tato podezřele vyšlapaná pěšina.

Aspoň nezničíme moc lučních květin.

Hora Učtepe, pod níž jsme tábořili

Pampeliškový ráj...

Vrchol v pozadí, který na naší sovětské mapě nemá žádné jméno, budeme obcházet sedlem po levé straně.

Jedno z několika jezírek, která dnes potkáme

Ohlédnutí k Aždahaku

Ve čtvrt na jedenáct jsme si trochu odložili a začínáme mírně stoupat do sedla. Budeme klopýtat přes kamenná pole.

Vzdalující se Aždahak

Nedlouho po půl jedenácté už jsme u jezírka v sedle.

Tak opuštěnou a nedotčenou divočinu, jakou zažíváme dnes, jsme ještě neviděli.

V pozadí hora Agudag vysoká 3336 metrů, kterou budeme obcházet zleva. Mraky objevující se nad horou v nás vzbuzují lehké obavy.

Zvonky kvetoucí pod Agudagem

Agudag zblízka

Až do oběda nás pak čeká „nudná rovinka“.

Ohlédnutí za kopci

V Geghamách žije i tento obrovský hmyz.

Jezero máme na dohled. Jak už jsem naznačil, plánujeme u něj oběd, větší polední odpočinek a koupel.

Nové typy květin

Poslední, avšak velmi záživné sněhové pole

Opět nové kvítí, a to jsem vás ještě některých květinových fotek ušetřil. Počasí se v průběhu celého dopoledne zhoršovalo, a nyní už jen čekáme, kdy nás mlha zcela pohltí (dočkáme se při nejbližší pauze na pití).

V jednu se konečně dostáváme k vytouženému jezeru; jak vidíte, radostí zrovna nejásáme. Rozbahněný břeh k obědu moc neláká...

... a na velkou koupačku to taky nevypadá, chtělo by to více sluníčka.

Tímto neveselým terénem se vydáváme dále. Mísí se v nás pocity dezorientace z hladu a dezorientace z mlhy.

Ani s GPS si nejsme zcela jisti, kudy jdeme. Po půlhodince bloudění však přicházíme k potoku napájenému sněhovým polem, který nám poskytne dostatek vody na vaření. Dokonce se zdá, že mlha už mizí.

Zahazujeme batohy a trochu se rozhlížíme. Před námi se rozkládá velká planina s jezery a tábory pastevců.

Po krátkém rozhlédnutí se pouštíme do vaření...

... zatímco nám průzračnou vodu v potoce krásně zahnojí nově příchozí krávy. Tito pastevci jsou prvními lidmi, které vidíme od včerejšího oběda.

Někteří využívají pauzu i k očistě.

Na místě se zdržujeme asi tři hodiny, časově náročné je zejména filtrování vody. Až absurdně náročné. Kdybychom věděli, jak je vesnice Sevaberd blízko z hlediska času, asi bychom filtrovali mnohem méně a raději dříve vyrazili.

Po obědě již nadobro opustíme nejvyšší oblast Gegham ležící přes tři kilometry nad mořem; snad nám vyjdou plány a podíváme se obdobně vysoko ještě jednou, při příštím horském výletu za pár dní. Zatímco až k velkému jezeru jsme šli na sever, nyní půjdeme již jen na západ.

Při pohledu na roviny plné pasteveckých táborů a vzpomínkách na předchozí dny je jednomyslně schválen nápad držet se co nejdéle nahoře, jdeme tedy k Sevaberdu po hřebeni. Už je ale pět odpoledne, do večera se tam tedy zřejmě nedostaneme.

Vstříc Sevaberdu doslova letíme, toto je záběr pořízený asi o hodinu později. Potok na obrázku si prohlížíme opravdu dlouho, neboť se zdá, že teče do kopce.

A zřejmě opravdu teče, jinak si tento úkaz neumíme vysvětlit.

Záhy přichází naše poslední přímé setkání s pastevci – dva kluci snad kolem deseti let o nás jeví velký zájem.

Zde je třeba říct, že není pastevec jako pastevec. Zatímco děcka, která jsme potkávali v předchozích dnech, byla z turistů spíše vyjevená a chovala se skromně, tito kluci už v tom umí chodit. Místo cukříků si rovnou říkají o foťák, poté o turistické hole, a když ani to nevyjde, chtějí hodinky, které by člověku pomalu sundali z ruky. Někteří z nás se s nimi z legrace dohadují, že hole jedině za boty nebo za koně.

Oba mladíci nám chvíli ochotně pózují na svých ořích.

Tenhle si o fotku přímo řekl.

V závěru setkání na nás kluci stále doráží, abychom jim něco dali, až se prostě sebereme a jdeme. Výsledkem jsou hrozby klackem, jenž je po nás jedním z drzounů nakonec i hozen – metrový kus dřeva na nás letí zezadu, když se nedíváme.

Zkrátka platí, že v každé skupině lidí se najdou jedinci lepší i horší. A když vidíme, kolik nepořádku po sobě pastevci zanechají v přírodě po odstěhování tábora, je jasné, že bychom si tyto lidi žijící „v souladu s přírodou“ neměli bezmezně idealizovat.

Fotka pořízená kolem půl sedmé – stále klesáme v plném tempu, všem táborům a psům se z dálky vyhýbáme. Jestliže Sevaberd nestihneme, hodilo by se aspoň jezírko ke koupání, tohle je ale moc špinavé.

Když už se blíží sedmá hodina a do Sevaberdu stále chybí pár kilometrů, usuzujeme, že bude lepší se utábořit, i když nepochybujeme, že nějaký taxík z Jerevanu by pro nás přijel i o půlnoci. Hledáme něco v úkrytu před větrem a pryč z dohledu táborů, neboť dnes ze zdejších lidí nemáme dobrý pocit.

V sedm hodin jsme místo k táboření našli. Bude odtud hezký výhled na západ slunce, v dálce vidíme i Sevaberd. V pozadí vrchol Atis (2529 m).

Ruka oteklá zřejmě kvůli nevhodnému seřízení popruhů. Podle expedičního medika v normě.

Karel a protější svah

Větru zde máme až dost, i přes umístění v dolíku. Všechny věci se snaží uletět a musíme za nimi běhat.

Dravec nad krajinou ozářenou zapadajícím sluncem

V půl deváté...

Dnešní večer je určitě pěknou tečkou za celou třídenní výpravou. Odvoz ze Sevaberdu je již domluven, stačí tam ráno sejít (odveze nás samozřejmě Artur). Vítr k večeru spíše sílí než slábne, což ztěžuje všechny činnosti a pěkně to prověří odolnost našich stanů.

7. den (středa)

Večer jsme se rozhodli podniknout ještě jednu věc, a to pozorování noční oblohy, k čemuž jsme se v těchto horách dosud nedostali. O půlnoci tedy vylézám z tancujícího stanu do zabijáckého ledového vichru, což chce opravdu hodně přemáhání; na obloze nesměle svítí pár hvězd, zatímco západní obzor zabírá Jerevan a jeho pronikavá záře. Nedošlo mi, že jsme k městu tak blízko. Celá akce tedy končí poznáním, odkud že se v Jerevanu berou ty teplé večerní větry, a že ty větry jsou v místě svého původu pěkně nepříjemné.

Ráno vstáváme velice brzy, abychom v Sevaberdu byli včas, tato fotka byla pořízena v sedm. Balení stanu je dnes jiné než obvykle.

Jelikož Sevaberd je na dohled, dolů jdeme, kudy se nám zlíbí. Zpočátku se držíme ve stinném údolí, časem přejdeme na polní cestu vedoucí až k vesnici.

Výhled k vrcholu Atis

Sevaberd na dohled

Cesta je opět lemována spoustou květin.

Zdálo se nám, že postupně přestáváme smrdět, ale asi jsme se spletli.

Sevaberd ještě blíž

A po deváté jsme již na místě.

Zastavujeme se hned na kraji vesnice při fotbalovém hřišti. Já s Karlem pak jdeme najít místo, kde nás má Artur vyzvednout, abychom zbytečně nebloudili s batohy.

Místem setkání je obecní úřad, jenž jsme našli zhruba přesně na opačném konci vesnice. Jdeme s Karlem zpátky, vyzvednout zbytek výpravy.

Hlavní silnice a okolí. Každou chvíli zde projede někdo na koni, na kole, mopedu, v traktoru, náklaďáku a podobně, na pohnojenou zastávku dokonce dorazí i autobus.

Zřejmě dobře vyčerpaná dotace na dopravní značky, umístěné na samém konci vesnice.

Dál už přitom vede jen tato koňskými hlavami dlážděná cesta.

Než si posbíráme batohy a vyrazíme, vyjíždí odkudsi starý žigulík s posádkou čítající tři veselé chlapy středního věku. Po překonání kamenité cesty u nás zastavují a dáváme se do řeči. Dostáváme vrchovatě nalito pořádně silné vodky, k čemuž nám pak kolegové velkoryse přidávají okurku, papriku a rajčata z košíku plného zeleniny, jenž v autě obsazuje čtvrté sedadlo.

Papriku musíme kvůli extrémní pálivosti vyhodit, jinak jsme dar zužitkovali.

Po občerstvení vyrážíme k obecnímu úřadu. Mezitím opět potkáváme chlapy v žigulu, kteří vždy vlétnou do nějaké boční uličky, kde se buď otočí a jedou dál, nebo se u někoho zastaví a patrně prolijí pár hltů vodky. Nedokážeme určit, zda jde o nezaměstnané lidi krátící si takto volnou chvíli, či o někoho úplně jiného, ale jezdí takto po vesnici a okolí zřejmě celé dopoledne.

Cestou k úřadu

Již jsme před úřadem. Toto je další žigulík, který se zde opakovaně vyskytuje.

Krátce nakukujeme do budovy úřadu. Uvnitř jsou převážně prázdnější místnosti včetně kulturního sálu, budova má nicméně čerstvě vyměněná okna a dveře.

Venku se s námi dává do řeči patrně starosta, docela mladý člověk mluvící trochu anglicky, což bychom tady rozhodně nečekali. Mezitím se kolem zase proženou chlapi v žigulu. Pak se rusky bavíme s dalšími dvěma lidmi, a následně se tito lidé velmi živě baví u auta se starostou, zatímco my sedíme na schůdcích před vchodem. Říkáme si z legrace, zda se náhodou nedomlouvají, jak nás oloupit a zlikvidovat; naše obavy získávají reálné obrysy, když jeden z diskutujících vzápětí odněkud ze svého žigulíku vytahuje vidle.

Pozdrav, který nám před vchodem do úřadu zanechala nějaká jiná česká (či moravská?) výprava. Mimochodem, všimli jste si, že v celé sérii článků není ani jedna zmínka o tom, že bychom v Geghamách potkali nějaké turisty? To proto, že jsme žádné nepotkali, za celé tři dny ani jednoho.

Na odpadkový pozdrav bylo hbitě odpovězeno.

Na Artura čekáme znepokojivě dlouho. Nakonec ale přijíždí, prý nás nemohl najít. Ze Sevaberdu nás čeká krásné klesání po klikaté silnici, a pak už arménský standard. Jsme všichni velice spokojeni, nejlepší horskou túru v životě máme úspěšně za sebou.

Cestou potkáváme mimo jiné i popeláře.

Na byt v Jerevanu dorážíme někdy před jednou. Čeká nás zde milé a zároveň trochu šokující překvapení – po otevření lednice zjišťujeme, že je opět plná jídla; takhle to bude fungovat vždy, jakmile odněkud přijedeme. A když se odpoledne ptáme, zda by nám naši hostitelé kvůli výletu do vzdálenějších oblastí nedoporučili nějakou autopůjčovnu, obratem nám nabízejí svoje auto. Zatímco tedy po zbytek středy již jen odpočíváme a ukrýváme se na bytě před vedrem, ve čtvrtek vyrážíme na spanilou jízdu po jižní až východní polovině Arménie, která bude popsána v příštích článcích.

Na závěr musím uvést jeden ze svých nejzásadnějších postřehů z Gegham – je s podivem, že tyto působivé hory, a zejména jejich vrcholová část, nejsou zřejmě nijak chráněny. Opravdu doufám, že se nedočkáme dne, kdy někoho napadne vybudovat silnici vedoucí až pod Aždahak, a nahoře v kráteru pak třeba postavit restauraci, která bude spojena lanovkou s dolním parkovištěm. Dokud se do těchto hor budou vypravovat jen nadšenci s batohy, zůstane snad vše při starém.