Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Arménie III.

vydáno 19. listopadu 2016 – napsal Navarro – 4 komentáře

Třetí den našeho pobytu v Arménii jsme vyrazili naplnit zřejmě hlavní cíl celé cesty, jímž byla několikadenní túra v turismem nezasaženém pohoří Geghamy. Nástup na svahy byl kvůli vedru krušný, následovala milá setkání s místními pastevci a nakonec i nemilá setkání s jejich psy. Před pozorností psů jsme se večer ukryli v terénním dolíku na blíže neurčeném místě a doufáme, že podobným příhodám už se v příštích dnech vyhneme.

5. den (pondělí)

Vstáváme kolem páté. Náš cíl je jediný – co nejrychleji se sbalit a následně uniknout z psího obklíčení ještě předtím, než místní pastevci vyženou zvířata ven.

Vstávačka probíhá ještě za částečné tmy.

Na horizontu ozářeném vycházejícím sluncem nás vyhlíží vrchol Aždahak, v jehož blízkosti chceme strávit příští noc.

Pospícháme celkem pomalu, snídani sice odkládáme na neurčito, ale výprava nám i tak trvá přes půl hodiny. Jak vidíte podle oblečení, takhle po ránu je pěkná zima.

Začátek dne je správně dobrodružný. Vyrážíme zhruba směrem k Aždahaku, cestou, kterou trochu známe od včerejška. Snažíme se být rychlí a nenápadní, zatímco z některých stran už skutečně vidíme blížící se pastevce s dobytkem a psy. Jsou ale daleko, takže než se nůžky uzavřou, jsme již schováni za prvním kopečkem a vyhráli jsme, aspoň prozatím.

Na této cestě opět poznáváme, jak chutná svoboda. Je čas nacpat do sebe nějaké jídlo a promyslet dnešní trasu.

Vytahujeme mapu a já v ní s asistencí kluků znovu vyznačuji a přepočítávám potřebné souřadnice. Na rozdíl od včerejška, kdy do nás pražilo polední slunce, děláme nyní zakreslování pečlivě a pořádně, a záhy se ukazuje příčina toho, proč jsme včera nedošli k jezeru – hned na začátku včerejšího značení jsem nabral asi milimetrovou odchylku, která se postupně znásobila, a jelikož jeden milimetr znamená na naší mapě 100 metrů, nakonec jsme skončili opravdu slušně vedle. Tuším, že jsem si někam zapisoval přesné souřadnice noclehu, už je bohužel nemohu najít.

Krajina je v sedm ráno krásně prozářena sluncem. Někde trochu dále za kopcem v pozadí jsme spali, a vpravo zřejmě vidíme tábor, jehož hlídači nás včera prohnali.

Na nějakou dobu jeden z posledních výhledů na Aždahak, jenž je teď vzdálen asi osm kilometrů. Brzy nám ho zakryjí kopce po levé straně.

Po včerejším spálení si dáváme větší pozor a přijímáme důkladnější protisluneční opatření, i když je už trochu pozdě. Zatím není horko a jde se nám krásně, mírnými svahy se pomalu blížíme k metě 3000 metrů nad mořem.

Pastevcům a jejich táborům se dnes vyhýbáme, jak jen můžeme, ideálně aspoň o půl kilometru.

Jedna z hojných lučních květin

Další tábor z bezpečné vzdálenosti

No a konečně vidíme i jezero, u kterého bychom včera byli tábořili, kdybychom nezabloudili. Můžeme mu zamávat.

Další tábor

Ačkoliv si dáváme na psy dobrý pozor, najednou se to stane znovu a ze vzdálenosti pár set metrů k nám běží skupinka středoasijských pasteveckých. Ne že bychom se tentokrát báli, trochu asi ano, ale spíš jsme hrozně otrávení. Jdeme a jdeme tupě jedním směrem se štěkajícími psy v zádech, dokud je to nepřestane bavit.

Nedlouho poté se dostáváme do míst, kde by se měl zcela neoznačený a pod širým nebem nacházet kulturní poklad – obrazce vyryté pravěkými lidmi do kamenů, takzvané petroglyfy. Na jednom místě jsem se dočetl, že by měly být staré zhruba 7000 let, ale za údaj neručím.

Příliš jsme nedoufali, že bychom s pomocí naší hrubé navigace dokázali obrazce najít, ale tato oblast vypadá velmi nadějně. Na chvíli si zde odpočineme od pochodu a k tomu nachytáme pár slunečních paprsků.

Chodíme mezi kameny dlouhé minuty, ale žádný obrazec najít nemůžeme. Toto je první nesmělý kandidát.

A pak zase nic, aspoň že jsou tu hezké květiny.

Záhy se však začne dařit lépe.

Petroglyfů jsme nakonec nenašli nijak mnoho, asi nejsme na úplně optimálním místě. Ale nestěžujeme si.

Zdenda při práci s GPS

O dvacet minut později, před devátou ráno, se chystáme pokořit bájnou hranici 3000 metrů nad mořem. Před námi je vrchol Nalsar (3177 m), jenž ale nebudeme zdolávat, jen si ho pěkně obejdeme (kopeček je to trochu větší, než se zdá z fotky).

Z tohoto vzdáleného tábora na nás štěkají psi, ale zdá se, že běžet až k nám se jim moc nechce. Velmi hřejivý pocit. Teď mě napadá, že to jsou zřejmě ti samí psi, kteří nás před tři čtvrtě hodinou prohnali.

Dosažení tří tisíc metrů slavíme touto zdařilou momentkou.

Asi se na mě řidší vzduch podepisuje více než na jiných, většinu času jsem trochu pozadu.

Kluci mě proto začnou posílat napřed, zatímco si vždycky odpočinou o něco déle než já. Tato strategie bude v příštích kilometrech celkem dobře fungovat.

Vrchol zvedající se kdesi západně od Aždahaku

Tuším, že cestovatelský ráj, který jsem v Geghamách očekával, začíná právě nyní.

Z uctivé vzdálenosti pozorujeme stádečko krav vyháněné na pastvu.

Na chvíli jsme se zastavili a čekáme na pastevce, kteří se k nám rozhodli vydrápat.

Další nečekané setkání je na světě.

Kluci jsou z tábora, který jsem vám ukazoval na předchozích fotkách. Vedeme s nimi opět mlčenlivý, ale zaujatý rozhovor. Ptáme se jich na jezero, u kterého chceme obědvat; prý existuje, ale možná jsme se jen špatně pochopili.

Cukříky si kluci nevzali, ale ochotně nám zapózovali.

Pokračujeme v obcházení kopce po vrstevnici.

Jakožto pomalý předvoj objevuji stále zelenější kusy krajiny.

A Aždahak je již přímo před námi. Bude to tedy ještě pěkná štreka, ale cíl máme na dohled.

Čerstvě obejitý Nalsar. Jsme již ve vrcholové části Gegham.

Dnešní první stín? Chvíli odpočíváme pod balvanem, z něhož jsme si s pomocí batohů udělali pěkný úkryt před dopoledním sluncem.

Všechno se nám tu zdá parádní a moc se těšíme na polední pauzu pod Aždahakem, když v tom přichází šokující zjištění: Držitel GPS přístroje tento přístroj někde ztratil!

S každým z nás tato nemilá příhoda pěkně zahýbala.

Bez GPS nemůžeme dělat nic jiného než vylézt si na Aždahak a pak se potupně vrátit do Geghardu stejnou cestou, kterou jsme přišli, s čímž se nehodláme smířit. Máme sice i navigaci v mobilu, ale o tu bychom v dohledné době přišli také, vzhledem k její energetické náročnosti. Necháváme batohy tam, kde jsou, a vracíme se o kus zpátky. Vzpomněli jsme si přesně na místo na svahu hory Nalsar, kde jsme posledně odpočívali, a na tomto místě usilovně hledáme a hledáme.

Hledání už začalo vypadat beznadějně, ale povedlo se. Naprosto klíčový okamžik dne.

Zanedlouho jsme zase zpátky u batohů a pokračujeme dále. Celá epizoda s GPS nás zdržela asi o tři čtvrtě hodiny, žádný zásadní problém. Teď se budeme trochu potácet přes kamenná moře.

Není bez zajímavosti, že nejeden z nás si kvůli vysokým nadmořským výškám musel pořizovat drahé cestovní pojištění zahrnující rizikové sporty. Tři tisíce metrů jsou zkrátka tři tisíce metrů, pojišťovna se proto na naše luční toulky dívá podobně jako na parašutismus, bojové sporty nebo skoky na lyžích. A o tom, že platnost cestovního pojištění vztahujícího se především na značené trasy je v pohoří bez značených tras značně nejistý pojem, už jsme se také něco nadiskutovali.

Velmi rizikové prostředí, všude samá kytka a kámen.

Bezlesá krajina je silně matoucí co do odhadů vzdálenosti, vše vypadá mnohem blíž, než se zdá. Pořád šlapeme, ale naše pochodové cíle se nějak nechtějí blížit.

Zde potkáváme první sněhové pole a nemůžeme se ho nabažit. To jsem ještě nevěděl, že toto léto spatřím na dovolených víc sněhu než v Praze za celou předchozí zimu.

Chvíli provozujeme různé zimní hry.

Zdenda pak o kus dál fotí kytičky.

Tohle Zdenda nafotil.

Blížíme se do samého srdce pohoří. Jak už jsem naznačil, vzdálenost ke kopcům v pozadí se zdá nekonečná a vůbec se z našeho pohledu nezkracuje.

Naproti Aždahaku se tyčí hora Učtepe (nebo Uchtepe, chcete-li), vysoká 3307 m. Někde při jejím úpatí ukazuje mapa jezero, kde se chceme vykoupat a poobědvat; pevně doufáme, že toto jezero se skrývá právě v dolíku při úpatí hory po pravé straně. Další neúspěch při hledání jezera už si neumíme představit.

Aždahak a nekonečné množství ladných terénních vlnek

Nedotčená krajina...

Sněhová pole jsou asi hlavním důvodem, proč je ve vrcholové části Gegham stále ještě dostatek vody. Vypravit se sem o pár týdnů později, možná bychom už mimo jezera o vodu nezavadili.

Osud se nad námi smiloval, jezero skutečně existuje.

Přilehlý svah hory Učtepe pokrývají tuny hnědobarevné suti. Po tomto svahu se asi šplhat nebudeme.

Voda v jezeře je čistá a docela teplá ...

... a žije v ní množství drobných zvířat.

Aždahak je v podstatě dvojvrchol propojený stovky metrů dlouhým sedlem. Teď se díváme na jižnější z obou vrcholů, jenž je o něco nižší.

Asi jste již vytušili, že Geghamy jsou pohoří vulkanického původu. Poslední erupce se zde však vyskytla nejméně tisíc let před Kristem, nyní je tedy vrcholová část Gegham poklidnou divočinou plnou roztodivných barev a vyhaslých sopečných kuželů. Kdyby na to byly síly a čas, nejradši bych je zdolal všechny.

Je půl jedné, čas na pořádné jídlo. Karel ví nejlépe, co je v takové situaci potřeba. Napřed uhasí svou žízeň...

... poté s pomocí svého filtru sám obětavě doplní zásoby vody ...

... aby se zbytek týmu nemusel omezovat ve svých důležitějších a naléhavějších činnostech ...

... a následně se s pomocí kvalitní izraelské bomby postará, aby již nikdo z týmu nehladověl. Docela fouká vítr, a tak nebude vaření úplně rychlá záležitost.

Obědem se zdržujeme celkem asi dvě hodiny, odpočíváme i za celý předchozí den. Osobně se z neustálého slunce a možná i nadmořské výšky (aktuálně jsme na 3200 metrech) cítím trochu otupěle a omámeně, a asi v tom nejsem sám.

Takovým dost nepravděpodobným rizikem, avšak nevhodným k podceňování, je možnost, že tady v horách potkáme nějakého medvěda. I z tohoto důvodu nejsem moc rád, že jsme teď „zahrabaní“ v dolíku a kdykoliv nás někdo může překvapit tím, že se náhle objeví na horizontu asi sto metrů od nás. V jednu chvíli slyšíme podezřelý hluk, jdu se tedy pro jistotu podívat, co se za horizontem děje.

Než stihnu ujít pár metrů, už je pozdě, jsme přepadeni.

Krávy se začnou promenádovat mezi našimi věcmi a my s tím nemůžeme nic moc dělat. Bezmocně pozoruji, jak jedno přerostlé tele zápolí s mým plátěným obalem na ešus a celkem třikrát se ho snaží dostat do některého ze svých žaludků.

Za chvíli se objevuje i pan majitel.

Toto je mimochodem poslední člověk, kterého v příštích 24 hodinách potkáme. Dáváme se s ním zase v rámci možností do řeči. Pastevec se ptá, jestli bychom pro něj neměli nějaké baterie do foťáku; sice máme, ale pak bychom byli opět bez GPS, takže se zdvořile omlouváme. Baterie, opalovací krémy, běžné léky či krabička cigaret, to jsou věci, kterými můžete zdejším pastevcům udělat velkou radost.

Chtěli jsme se tu ještě vykoupat, ale asi bude logičtější nechat to na večer. Už se blíží třetí hodina odpolední, pokud chceme nahoru na Aždahak, není na co čekat. Bereme batohy na záda a vyrážíme k protější hoře, která, ač se to nezdá, je vzdálena skoro kilometr.

Menší sněhová závěj na svazích Aždahaku

Batohy jsme hodili kamsi mezi kameny, v tomto nepřehledném terénu nám je nikdo neukradne. Jak se k Aždahaku blížíme, hora nabírá na mohutnosti.

S objevujícími se mráčky máme trochu obavy, aby se nám nepokazilo počasí.

Stále je ale krásných 25 °C, takže i takto vysoko přijde vhod sněhové osvěžení.

Hora Učtepe se nám výrazně vzdálila.

Většinu výstupu je podobně krpálovitá jako na této fotce. Přesto v některých místech narážíme na otisky koňských podkov, hnal snad někdo nahoru koně?

Nadmořská výška a řídký vzduch na nás již působí naplno. Já se nahoru dostávám zhruba stylem „deset kroků a pauza“, jelikož jinak to prostě nejde, i když nenesu žádnou podstatnou zátěž. Ostatní rovněž nejsou úplně bez problémů a jednomu členovi výpravy se dokonce dělá vyloženě špatně. Na tom všem ale může mít svůj podíl i neustálý pobyt na slunci. Celkově si připadám trochu pomatený.

Magické svahy Aždahaku a já

Tato závěj doslova vyzývá ke sjetí, pokoušet se o to ale nebudeme.

Modřejší květiny než tyto jsem asi ještě neviděl...

Právě jsme se přehoupli přes sedlo mezi hlavními vrcholy Aždahaku. Míříme doleva na ten vyšší; představa navštívit oba byla velmi lákavá, ale na to prostě nejsou síly.

Cíl dosažen. Ve vrcholovém kráteru se nachází takovéto krásné jezírko.

Samotný vrchol Aždahaku se pak nachází opodál.

Pořizujeme další povedenou skupinovku.

Ještě jednou a lépe.

V půl páté již okupujeme samotný vrchol, 3597 metrů nad mořem. Nový výškový rekord pro všechny z nás, aspoň pro příštích pár dní.

Pohled na východní část Gegham, jejichž svahy zde zvolna klesají až k dvacet kilometrů vzdálenému jezeru Sevan.

K Sevanu však v tomto oparu sotva dohlédneme. Zvažovali jsme, zda u něj tento horský výlet nezakončíme, ale spíše jej prozatím oželíme, vzhledem ke vzdálenosti a lehkému podcenění zásob jídla.

Jižní vrchol Aždahaku v plné kráse

V dálce na severu vidíme spoustu dalších sopečných kuželů. U jezera v pozadí bychom se chtěli zastavit zítra.

Objekty na vrcholu

Osobně bych se nahoře rád zdržel déle, ale kluci chtějí jít dál. Nyní si celý kráter obejdeme kolem dokola, velmi zvolna.

Karlovi je špatně, ale pózuje stále docela dobře.

Geghamy jsou skutečným rájem květin...

Lávový kámen?

Krajina jako z jiné planety...

Jak vznikla ta zaoblená prohlubeň, to si dodnes neumím vysvětlit.

Někteří z nás projevili zájem o koupel v ledovém jezeře, budiž jim dopřána.

Horká lázeň

Čas od času se do jezera za značného rámusu odlomí další kus sněhového příkrovu. Zatímco já jsem si přišel ledovou vodu aspoň trochu okusit, Karel spočívá v nesportovní pozici na okraji kráteru a čeká, až se vrátíme.

Po koupeli obcházíme zbytek kráteru, je čas vrátit se dolů.

Počasí se trochu kazí, snad nezmokneme. Sestup zakončujeme někdy po šesté hodině.

Batohy nacházíme nedotknuté tam, kde jsme je zanechali. Karel ještě žije, moc pěkný pohled na něj však není. Zato já jsem po návratu dolů zázrakem ožil a najednou s batohem na zádech necítím únavu; že by aklimatizace?

Táboříme u jezera, přesně podle plánu. Pouze se nám nějak ochladilo, takže se zatím raději nekoupeme.

Večer je spíše oblačný a zamračený, kolem osmé je však Aždahak nádherně ozářen zapadajícím sluncem.

„Honzo, kde je ten medvěd, co se přijde napít?“ Snad se dnes všichni medvědi jezeru obloukem vyhnou, večer je velmi poklidný. Pouze těsně po západu slunce, v momentě, kdy jsme ještě napůl vybalení venku, přichází krátký liják, takže se ke spaní ukládáme velice hekticky.

Máme za sebou rozhodně nejzajímavější turistický den v životě (aspoň tedy já), jsme moc rádi, že jsme se sem vypravili. Zvukovou kulisu tvoří bubnující déšť, vítr, anebo také úplné ticho, spát se bude velmi dobře.