Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Apuseni - propastné hory ll.

vydáno 22. září 2017 – napsal Rony – žádný komentář

Po čtvrtém dnu na Padisu se přesuneme do jižní části Bihoru na Scişiosaru. Ranní přejezd prvním autem je nečekaně protáhne, ale ne tolik, jako večerní Luďkovo, který v Apusenských horách proměnil zkratku v nekonečné ježdění. Máme problémy najít místo pro stany a nakonec zůstaneme v údolí u řeky v levném, zašlém penzionu. Zjistíme, že dva dny jsou na prozkoumání všech krás této části Bihoru velmi málo.

Propasti Carstic Lumea Pierduta

mapa propastí Lumea Pierduta a vyvěračky Sura Apei

Snídani máme dnes zpestřenou báječnou podívanou na maďarské teenagerky, které kdosi vyhnal na ranní rozcvičku. Podívat se od svého stanu přijde i Luděk s Jirkou. Luděk, který doma zapomněl Štěpánku, to hned patřičně komentuje, a jako každé ráno pořádá malé hody. Já obžerstvím netrpím a posnídám skromně za pár minut.

Další trek nás zavede k několika propastem, do horami uzavřeného údolí i na travnaté hřebeny hor. Čeká nás krasný den.

Znovu přecházíme travnatou pláň Padisu a před sestupem k planině Ponorului pokračujeme po značené stezce, která vede bučinami vysoko nad ní. Až mírné klesání nás na ni znovu přivede. Jsme na jejím nejzazším horním konci.

Dole se cestou kolem malého potůčku pokoušíme dostat k několika jeskyním, skrytým v zarostlém skalnatém svahu hory. Hledat je v nepřátelsky se tvářícím terénu, se ani nepokoušíme. Cíl máme jiný. Několik hlubokých propastí.

Vracíme se na značenou stezku a zanedlouho již opatrně nahlížíme do první z nich, Gemănaty. Sestup by byl velmi riskantní a tak nám to musí stačit. Kolmé stěny odrazují i nejodvážnější z nás.

Okruh vede kolem dalších propastí - Acoperit, Pionerilor a mohutné Negru. Do všech lze jen nakouknout, a proto se u žádné z nich nezdržíme dlouho a pokračujeme k skalní soutěsce, kudy by měla vést pěšina. Tu nenajdeme a rychle klesáme až k potoku Părăul Sec, kde je vyznačen červený kříž.

Na Padisu...

Přecházíme zadní čast planiny Căput.

Propast Gemănata leží, podibně jako další propasti, na lesem zarostlé Platoul Carstic Lumea Pierdută.

...

Bučiny mají horský pralesní charakter.

Propast Pionierilor...

Z vnitřku skal vane chlad.

Využijeme tuto značenou stezku a přes kopce míříme k potoku Gardişoara. Na hřeben míří značená odbočka, která na mapách není vyznačena. Mohla by to být zkratka, ale jsme již odhodláni sestoupit dolů a projít se kolem řeky, skrývající u svých břehů několik jeskyní. Prudké klesání suchým, velkou vodou vymletým korytem končí u několika starých polorozpadlých salaší. Zdají se opuštěné, přesto u jednoho dřevěného domku poskakují slípky.

Doplníme vodu z hadice ústící do kamenného koryta a osvěžíme se. I dnešek přinesl jasné a horké počasí. Jen zde, vysoko v horách a hlubokých zalesněných údolích, je dobře. Po dřevěném můstku přejdeme na kamenitou cestu a po ní pohodlně stoupáme vzhůru na vzdálené travnaté hřebeny.

Míjíme první jeskyni, která leží na opačné, špatně přístupné straně říčky, a až u druhé se zastavíme. Jde o jeskynní vyvěračku Sura Apei, z níž proudí křišťálově čistá, ledová voda. Až tak ledová, že průzkum jeskyně vodou vzdáváme. Vydržet se v ní dá jen pár vteřin. Dáváme si na čas a k odpočinku využíváme zdejší lavice a stůl. Ohniště a hezké místo k přenocování využije jistě kde kdo.

Možná i kluk s holkou, co nás i vyvěračku dříve minuli, ale když se zvedneme a pokračujeme dál, znovu se k ní shora vrací. Asi chtěli u ní být sami a beze svědků.

Sestupujeme mezi pobořenými salašemi k říčce Gărdişoara...

...

Doplníme pitnou vodu.

...

...

...

Cesta vzhůru na hřebeny vede širokým údolím.

Potok Gărdişoara vyvěrá z jeskyně Gura Apei...

Ledová voda nedovolí další průzkum.

...

Potok ztratil vodu, přesto jeho uhlazené koryto svědčí o tom, že ne navždy. Každý silnější déšť zdejší říčky zcela naplní, vždyť sbírají vodu z ohromného území vysokých okolních hor.

Stoupáme na hřeben. První pohled na svažité louky odhalí stádo krav, které hlídají dvě starší ženy. Kousek výš stojí salaše a u nich na nás útočí velký ovčácký pes, naštěstí jen na délku svého řetězu. Přesto ho pro jistotu všichni kontrolujeme nejistými pohledy. Národní park Apuseni sdílí lidé podle posledního sčítání s 26 vlky, 12 rysy a 21 medvědy. Luděk tvrdí, že vlčí vytí slyšel první noc ve stanu na Padisu. Možné to je, jsme ponořeni v horské divočině, kde prim hraje příroda a její zákony. Asi i proto ve zdejších horách ovčí stáda pomáhají hlídat pastevečtí psi.

Salaše kolem nás jsou obydlené, nad nimi se pasou ovce a od obzoru právě volným krokem přichází několik nadherných koní. Úžasný zážitek, pro který již v přelidněné západní Evropě není místo. Vnímáme energii skrytou v majestátních zvířetech a dlouho je pozorujeme.

Travnatý svah nás vede zvolna vzhůru. Marie je dost unavená a ani krásné výhledy ji už tolik netěší. Jdu s Luďkem poslední a fotíme dokonale zaoblené vršky v okolí. Stíny mraků putují po jejich temenech a střídavě jim nasazují tmavé čepice. Zdola od salaší jede údolím do sedla hřebenu osamělý koňský povoz. Pozorujeme ho z jednoho holého vrcholku po celou dobu, co projíždí pod námi.

Padis je nedaleko, schovává se za vrcholky, přes které půjdou kluci na vrchol Biserica Moțului (1 466 m n. m.), s kaplí a křížem. Ten dominuje celé planině Padis.

Vápencová lebka...

Míříme na planiny u salaší Băliceana.

...

...

...

Pastavecký pes byl naštěstí dobře přivázaný, nějak jsme se mu nelíbili.

Toto je Apuseni...

...

...

...

...

...

Koňský povoz podjíždí zaoblaný kopec, odkud máme skvělý rozhled...

Pod hřebenem Vf. Gudafu (1 477 m n. m.).

...

Na hřebenu...

...

...

Prostor pro toulání je nekonečný...

...

...

...

Já doprovodím Marii snazší cestou. Klesáme níž a míjíme houf ovcí a dva mladé pasáčky, kteří je vedou do kopců. Další stádo zrovna vyhání od salaše h hlubiny pod námi. Mobilem natočím krátké video, abych zachytil nejen krásu okolí, ale i zdejší zvuky. Bečení ovcí, štěkot psů i hlasy lidí.

Poslední část dnešního treku jdeme po cestě, která prudce padá z Padisu směrem k východu do údolí, kde leží přehradní nádrž. Kamenitá cesta je dobře upravená, ale nové asfaltce od obce Boga se vyrovnat nemůže. Má však v sobě své osobité kouzlo. Stará betonová svodidla kopírují serpentiny mizící mezi lesy pod námi.

Mladý bača vyhání stádo na travnaté hřebeny hor.

...

...

...

Măgura Vânătă, kterou první den přešel Luděk.

...

...

Letecký pohled na další stádečko. Pokud sd něco nezměnilo, EU dává své dotace pastevcům pouze na stáda o počtu minimálně 80 kusů a asi proto jsou zdejší stáda všechna podobně velká.

...

...

...

Stará cesta z Bihoru k přehradě Beliz Fantănele...

...

Okolí Padisu je krásné...

Patníky s odpočtem km jsou pěkné. To už ale jsme na nové asfsltové cestě stoupající na sedlo od Bogy.

Salaše a kostel v Cãlineasy a jeskyně Scãrisoara

mapa Cãlineasy

Přejezd do jižní části Bihoru na Scărişoaru je nekonečný. Jedeme dolů do Pietrosulu a pak dlouhými serpentinami do Gârda de Sus. Odtud vyjíždíme dramaticky po panelce úzkou soutěskou až k salaším na nejvyšší bod cesty, odkud vede turistická značka zpět na Padis. Téměř 120 najetých km a 2,5 hodiny cesty autem nahradíme mnohem kratším přechodem k Padisu, kde zůstalo Luďkovo auto. Cesta přes hřebeny hor bude dlouhá odhadem něco kolem 15 km.

Hned se ozývají hlasy, jaký smysl tenhle dálkový přejezd měl. Míč proti trudnomyslnosti zůstal v Luďkovo autě a tak není divu, že se část výpravy vzbouří a nechce již druhý podobný přejezd v pěti lidech podstoupit. Přidám se na jejich stranu a sdělujeme Luďkovi, že se od něho v půli oddělíme a budeme večer čekat na místě, které bude vhodné k ubytování. Rozumné rozhodnutí bude prospěšné všem. Počítáme se stanováním někde v přírodě u potůčku.

Modrá značka vede lesem a my se tak zakecáme, až ji ztratíme. Nevadí, nahoru vede od rozsáhlé pastviny se salašemi nová asfaltka, a tu využijeme. Vede neomylně až ke kostelu a rozsáhlé planině plné dřevěných domků a salaší Călineasy. Postupně se nám rozevírá úchvatný pohled na podivné malé dřevěné městečko, položené mezi kopci vysoko v horách. Zde je zcela jiný svět, jiný život. S úžasem pozorujeme místo, které jako by se vylouplo z devatenáctého století.

Sfoartea leží v nejvyšším místě okružní panelové cesty, kterou jsme si projeli soutěsku Peştera.

...

Jiné hodnoty, jiná pravidla. Člověk by i rád měnil, ale asi jen na chvíli. Pohodlnost dnešního světa těžký život v horách postupně ničí a vytlačuje stále výš do hor.

...

Před vrcholem Dealu Cățeilor mineme odbočku a jdeme dál kolem salaší po nové cestě.

Křízky jsou i na snopech ze suché trávy.

Tesařík jehož druhové jméno tipnu - obrovský (?).

...

Nová cesta na Călineasu.

...

Călineasa je umístěna na rozlehlé náhorní plošině, která je zastavěna mnoha salašemi, kam až oko dohlédne.

...

Pohled do doliny Părăul Beliş.

Călineasa...

...

...

Všemu dominuje kostel umístěný na hřebenu nad obcí. Vlastně jde o kostely dva, když starý dřevěný dosloužil, postavili se zde před dvěma roky nový.

Dovnitř nás pouští vetchý stařec a hned nám nabízí borůvkovou marmeládu. Několik jich kupujeme místo vstupného a za možnost neomezeného focení. Pravoslavný kostel je uvnitř tak barevný, až oči přechází. Při průjezdu Rumunskem jsme si všimli, že ve vesnicích jsou často kostely dva. Bývají blízko u sebe. Jedem je špičatý katolický, druhý baňatý, s mnoha věžičkami, pravoslavný.

Interier kostela...

...

...

...

...

...

Za starým kostelem...

...

U kostela se loučíme s Luďkem a Jirkou, kteří pokračují k Padisu po ztracené modré, co se zde znovu objevila. My se po ní také vydáme. Pouze opačným směrem, zpět k našemu autu. Nespěcháme, protože je jasné, že večer budeme na kluky stejně čekat. Modrá vede sedlem mezi dva vrcholky, kde se rozvalíme. Přitom pozorujeme černý mrak, znovu se objevivší na východě hor. Když zdáli hrozivě zahřmí, vydáme se pomalu zpět k autu.

Projdeme úzkou cestu mezi několika oplocenými pastvinami, kde domorodci narychlo svrší do snopů suchou trávu, a očumujeme jednotlivá stavení obce Sfoartei, která si uchovala svůj horský ráz. Strohost architektury lahodí oku a kontrastuje s mnoha milionovými domy dole v rumunských obcích, kde převážila podivná zámecká mánie. Kdo má u domu víc věžiček, je bohatší.

Cesta zpět začíná dalekým výhledem.

Střevlík zlatolesklý Carabus (Chrysocarabus) auronitens escheri Palliardi.

...

Pohled zpět na Călineasu.

...

Sfoartea je místo, kterému je civilizace 21. století velmi vzdálená. Zde se žije stejně jako před sto lety.

Cestou dolů po panelce zjistíme, že utábořit se zde nebude možné. Všude v okolí jsou po svazích rozesety dřevěné domky, chybí rovinka, chybí cesty, chybí potok.

Zastavíme až nedaleko vstupu do jeskyně Scărisoara, kde parkuje spousta aut. Čas máme dost a tak jdeme na průzkum. Okolo je spousta malých stánků a většinou se prodává borůvková marmeláda. Několik z nich však okupují prodejci různých cetek, magnetů, polodrahokamů a přívěšků, jak to známe od nás.

Kupuji si levnou vstupenku, na kterou se mi složí Roman s Marií, protože mně lei již došly. Po vpuštění za železnou zábranu sestupuji spolu s desítkami dalších lidiček hluboko do podzemí. Železné schody se kroutí podél kolmé stěny propasti a postavičky dole připomínají igráčky. Obří díra vydechla čerstvý studený vzduch a já si oblékám od Romana půjčenou bundu. Alespoň něco se od nich dostane do jeskyně, když oni odmítli dolů sestoupit. Romanovo bunda a Mariiny peníze.

Ve velké jeskyni je plochý ledovec, na kterém je různě pokřivený povalový chodník s chatrným zábradlím. Je až tak nebezpečný, že vždy po každé fotce mobil znovu a znovu skrývám do kapsy. Nikon vůbec nevytáhnu. Z dlouhého monologu průvodce v rumunštině nic nemám a teprve zadní ledová část jeskyně na mne udělá dojem. Bílé ledové stalagmity vytvořené kapající vodou, mrznoucí v bizarní trpaslíky a různé věžičky, podobné vysílači na Ještědu, svou krásou uchvátí každého.

To je vše, co zde lze spatřit. Znovu vystupuji na povrch, ochlazený a dobře naladěný. Marie se zrovna oddává své oblíbené zábavě, kdy chodí sem a tam desítky minut s mobilem u ucha. Mávnem na ni a jdeme k autu. Zbývá to nejdůležitější, ubytovat se.

Ghețari...

Sçarisoara je ledovou jeskyní a také hlubokou propastí.

Sestup vede po železných schodech po jejím obvodu.

Jeskyní vede povalový chodník nevalné kvality. Fotím na mobil a pevně ho držím v očekavaní, že do mne někdo zezadu vrazí...

V jeskyni Sçarisoara.

Nejhezčí je pohled na skalní věžičky stalagmitů a stalaktitů.

Obří vstupní brána vzbuzuje úctu.

Zelené pahorky Apusenské.

...

Strmý sjezd do Dobreşti nedá jedinou šanci jak uhnout a hledat v přírodě místo na spaní. Je to trochu zklamaní. Ani se nanadějeme a jsme v údolí potoka Gărda Seacă. Zkouším popojet proti proudu, ale bez úspěchu. Zavděk musíme vzít nepříliš hezkým penzionem La Marian, když původní kemp pro stanování je zrušený. Alespoň nic nenasvědčuje tomu, že by tady šlo stanovat. Cena 160 lei pro 5 lidí je však tak nízká, že aniž bych se dovolal Luďkovi, nakonec na nabídku kývnu. Až tak hrozné to není. Povlečení je sice z hrubé, ale čisté látky. Velká kuchyňka a sezení na terase k dispozici. A v neposlední řadě restaurace s venkovním sezením, kam hned jdeme utrácet zbylé lei Mariiny.

Pivo Heineken mě sice dost zklame, přesto tři vypiju. A při čekání na kluky i trochu meruňky. A když Marie vytáhne večer nečekaně flašku ferneta, tak ztrestám i jeho.

Jirka mezitím volá, že zkratku přes hory nebylo možné dokončit a oni stále bloudí kdesi v horách. Bude ještě dlouho trvat, než po setmění dorazí na penzion. Přitom na mapě vypadala ta zkratka tak nadějně...

Když se po příjezdu kluků upřímně ptám, jak si užili jistě hezký přejezd hor Apuseni, Luděk se zatváří tak nevrle a kysele, že radši zmlknu.

Vysoko nad soutěskou Peştera.

V penzionu La Marian v Gărda Seacă zůstáváme dvě noci. Je levný, nekomfortní, ale lepší než se tísnit ve stanech.

Gropa Ruginoaśa a jeskyně

mapa Vãrtop

Poslední den před odjezdem již chci víc relaxovat než chodit. Nemalý vliv má na toto rozhodnutí můj neuspokojivý stav, v němž se po ránu nacházím. Na vině je téměř prázdná flaška fernetu.

Přesto musím odjet do obce Vărtop, odkud první skupina vyrazí na přechod travnatého hřebene s nejvyšším vrcholem Curcubătă Mare.

Vedro je od časných ranních hodin a 30°C ve stínu bude stálá teplota po celý den. Jsem rád, že se ke mně přidala Marie, které také síly po Roháčích v Apuseni zvolna ubývají.

Vărtop je turistická oblast a nové penziony a hotely naznačují, že významná. Sjezdovky a lanovky v okolí jsou důkazem její využitelnosti v zimním období. Jednu z lanovek vidíme v provozu. Shodou okolností míří na svah, po kterém kluci v horku právě stoupají. Jenže o ní neví, vidíme ji my, když jdeme k zdejšímu zajímavému místu Groapa Ruginoasă.

Stoupáme lesem kolem potůčku a jde se mi špatně. Porušil jsem nepsané pravidlo, že při horských túrách se večer nechlastá. Nebo chlastá, ale s mírou.

Na cestách mají přednost zvířata...

Vărtop ožívá především v zimě. Několik sjezdovek s lanovkami a mnoho honosných hotýlků a penzionů o tom svědčí.

Informace načerpáme z této cedule.

Gropa Ruginoasă je velmi zvláštní pískovcový kaňon, který se svojí hloubkou, délkou i barevností vymyká všemu, co jsme v Apuseni zatím shlédli. Opravdu zvláštní místo je velmi navštěvované a oblíbené, a i nyní ho očumuje mnoho turistů. Je však opravdu jen na koukání. Cedule s postavičkou v pádu naznačuje, co by se stalo s někým příliš odvážným. Já se ke kraji vůbec nepouštím. Mohla by to být pekelná jízda smrti.

Croapa Ruginoasa...

...

...

...

...

Od kaňonu či kráteru se suneme zvolna vzhůru nad Vărtop. Cestou sbíráme sladké, velké borůvky. Po ranním banánu jsou tím jediným, co do sebe vsoukám. Malinko se mi ulevuje.

Vyjdeme nad 1 400 m vysoko a z hřebene se díváme do hluboké doliny s říčkou Gobles, která směřuje k několika jeskyním a dál k nám známé soutěsce Galbenei.

Prudce sestupujeme lesem, kam se před ostrým sluncem ukryly krávy, na planinu nad Vărtopem, a vracíme se k autu.

Nad Vărtopem.

Velká cedule nám odhalila další místo, které chceme ještě dnes prozkoumat. Bohužel k soutěsce Sighiştelului musíme sjet serpentinami až dolů z hor, což podcením. Po čtyřicetiminutové jízdě a 25 km vystoupím v prašné vísce Sighiştel a dostanu obrovskou ránu do palice. Poznávám, že 37,5°C ve stínu zrovna není teplota, která by mi vyhovolala. Zkoušime jít pár set metrů, cesta pokračuje a tak se vracíme k autu. Popojedeme další kilometr, cesta končí.

Trpím. Marie se mě snaží povzbudit a že je nedýchatelno jí evidentně nevadí. Zato já se nemohu pořádně nadechnout. Vzduch je hustý a horký jako vroucí krupičná kaše. Máčím se v potoce a vzdávám to, aniž bych se pokusil dojít pár set metrů, alespoň k několika stanům v nedalekém kempu. Ztrácím víru v sebe sama.

Nemá to cenu, soutěska může být několik mil vzdálená a riskovat nerovný boj se strašným vedrem nechci. Marie mlčí a snad to chápe. O problému, který jsem v podobném nedýchatelném vedru měl před roky na Krétě, ví.

Nasedneme znovu do klimatizovaného auta a míříme serpentinami opět vzhůru. Na chvíli zastavíme na rozhledové plošině. Jen zvolna klesá teplota vzduchu na 30°C, ale už se dýchá lépe. Krátkou procházku u krásného pravoslavného kostela v Gărda de Sus proto vítáme. Hory vzduch výrazně vylepšily a odlehčily, přestože zde jsme v údolí a jen 700 m n. m.

Po krátkém zastavení a focení jedeme panelkou k jeskyni Lui Ionele a především Zgurăsti, kam vede vzhůru pár schodů a kde se provádí. Znovu však jde jen o relativně malou jeskyni bez výzdoby. Nic, co by nás, po průchodu jeskyněmi Cetătile Rădesei a hlavně Cetătile Ponorului, uspokojilo. Před příjezdem k penzionu se mácháme v potoce Girda Seacă a já uprostřed řeky na alu stříbrné karimatce, ukolébán tichým šuměním řeky, usnu.

Na vyhlídce.

Jedeme kolem řeky Arieşul Mare.

Gârda de Sus...

Gărda de Sus.

Kostel v Gârda de Sus - Sfinții Arhangheli Mihail și Gavriil.

Kláštery a církevní stavby v Rumunsku nejsou jen pravoslavné. Zachovalo se tu celé spektrum kostelů, klášterů, kapliček a křížů od katolických, přes pravoslavné, ortodoxní, protestantské až po stavby upomínající na osmanskou okupaci a islámské vyznání.

Vyhlášku 50 v Rumunsku zjevně neznají.

...

...

Soutěska Peştera.

V soutěsce Peştera.

Peştera Poarta. Další jeskyně bez výzdoby krápníky. Na ty bychom museli navštívit jeskyni u města Mezian. Ale zítra nebude na nic čas.

V jeskyni Zgurăsti.

...

...

...

...

Osvěžení v Gărda Seacă...

Večer přijíždí kluci unavení a spálení. Celý den se před sluncem nemohli nikde na dlouhém hřebenu skrýt a tak jsou červení jako čerstvě uvaření raci. Protože jsme si dohodli v restauraci penzionu platbu eurem, popíjíme další pivka a všichni tři úspěšní pokořitelé Curcubăty si dávají vydatnou večeři. Je vidět, že jim řádně vyhládlo.

V hospodě utrácíme několik posledních lei (RON) a zbytek platíme v eurech.

Cesta zpět do Čech probíhá plynule. Nejvýznamějším zpestřením jízdy je oběd Luďka, kdy zastavuje v pravém poledni v Maďarsku uprostřed pusty na holém parkovišti ve 38°C a začíná obědvat nějaké ovoce. Po třech minutách mu oznámíme, že to nadáme a už se neuvidíme. Kontakt spolu držíme jen mobilem.

Bez úhony přečkáme i kuriozní vjezd na dálnici, kdy přímo před námi praskne tiráku ze Srbska guma. Rána to je pořádná, asi jako onen výstřel z děla na nádvoří Oravského hradu.