Adamello - Presanella a Ortler lll. - Marilleva, Passo del Tonale, Achensee a řeka Isar

Adamello - Presanella a Ortler lll. - Marilleva, Passo del Tonale, Achensee a řeka Isar

Další den se přesouváme do oblasti Adamello - Presanella, abychom si v oblasti Marillevy užili i trochu zeleně nižších poloh hor. Krásné slunné dny začaly kazit přeháňky a bouřky. Proto je náš další program poznamenán četnými změnami, ovlivněných právě nejistým počasím. Naplno však nadále můžeme využít všechny výhody lanovkek v Marillevu i další den v Passo del Tonale. Sobotní návrat procouráme, protože si cestu domů zpestřujeme zastávkami u jezera Achensee a průzračné řeky Isar.

Marilleva

mapa Monte Vigo

Opět po snídani nasedáme do minibusu, aby nás Láďa s Markétou vyvezli do jiné části hor. Nad známým zimním střediskem Madonna di Campilglio se rozkládá část masivu Adamello - Presanella, kde se dá putovat po kopcích v nižších polohách. Protože první lanovka dnes nejede, musí bus místo ní vyšplhat 500 m do výšky serpentinami z Mezzana do Marillevy. Teprve odtud vyjedeme lanovkou k restauraci Malga Panciana. Nad námi leží vrchol Monte Vigo (2 179 m n. m.), ke kterému dojde většina z nás oklikou lesem kolem chaty Rifugio Orti.

Stezka vede územím, kde nebývá nouze o setkání s medvědy, kterých se v oblasti Tridentska vyskytuje celá stovka. Na to nás upozorní cedule s textem, jenž na toto nebezpečí reaguje. Koncem dubna nedaleko (u obce Male) došlo k napadení a usmrcení 26 letého běžce. Z článků v novinách se dočteme: "Místní samospráva chce o polovinu zredukovat počet medvědů žijících v tridentských horách, s čímž nesouhlasí část ekologů. Ti mimo jiné poukazují, že se jedná o první případ za posledních 150 let, kdy v Itálii medvěd usmrtil člověka... "

Pozor na medvědy - Malga Panciana.

Jdeme stezkou v lesním porostu a snažíme se nahlas bavit. Ale je nás dost na to, abychom nějakého huňáče nevyrušili nenadále u snídaně. Musí nás slyšet a cítit už z velké dálky. A tak přítomnost velké šelmy bereme spíš jako zpestření treku. Míříme vzhůru k domu s otevřenou útulnou Malghetto Copai, od kterých to máme jen skok k dvěma jezerům Laghi del Malghetto di Mezzana. Jejich krása je zřejmá a nepřehlédnutelná. Okolní hory dokonale ohraničily svěží zeleň a jezera lákají k delšímu posezení. Znovu nás však omezuje předpověď možných bouřek a tak pokračujeme v pochodu. Před námi se zdvihá stometrový práh, jenž překonává velmi prudký výstup. Pořádně se zapotím, než ho zdolám.

Rifugio Orti.

Cima Artuig (2 618 m n. m.).

Pavla u křížku.

V Malghetto Copai je pro turisty jedna místnost otevřena. Při bouřkách se to ocení.

...

Jana u pramene.

Laghi dei Malghetto di Mezzana. Dvě krásná jezera v horské krajině.

U horního jezera...

...

...

...

...

Překonáváme stometrový práh těžkým výstupem.

Před námi odhalil svoji tvář Monte Vigo, čaroděj druhé kategorie. Do první bych tenhle kopec skutečně nezařadil. Abychom se k němu dostali, musíme jít obloukem svahem, poté přes kamenné moře a nakonec zalesněnou náhorní planinou s mnoha balvany. Dost pestrý součet na necelém kilometru chůze. Na vrcholu má Vigo restauraci, kde zevlují ti, co si trasu podstatně zkrátili. Já skončím u stolu s pěkným výhledem do údolí k Lago delle Malghette, kam místo oběda část z nás ještě sestupuje. Je to bratru 300 m dolů, 300 m nahoru mizernou stezkou. S Pavlou a Janou rádi tenhle kousek vynecháváme. Místo něho popíjíme pivo a dáváme si polévku, Jana nějaké italské halužky, vařit zde opravdu umí. Za pivo a vydatnou polévku platím 16,50 €. Omylem dávám 5 € navíc, ale bankovka se mi od kasy vrací. Vůbec bych netušil, kdyby si pětieurovku slečna ponechala.

Kamenné moře ve svahu hřebene k Monte Vigo.

Pohled na skupinu Presanella.

...

...

Pod Monte Vigo (2 179 m n. m.).

...

...

Z Monte Viga máme neomezený výhled. Po cestě sestupujeme k Rifugio Alpe Daolasa, odkud nás lanovka sveze do cíle k autobusu. Tím je Daolasa nebo též Mestriago v údolí Val di Sole. Pozorujeme a fotíme si masív Brenty, výškou přesahující hranici 3 000 m. Hory vpravo od nás za údolím Val Meledrio se zdají být nadosah. Zaujme nás červený stolový vrchol Sasso Rosso (2 645 m n. m.), jenž se barvou a tvarem vymyká ostatním štítům v sevřeném horském masívu. Tento výhled si můžeme ještě nejméně hodinu vychutnávat z rozkládacích křesel z terasy horské chaty, kde se vyhříváme na slunci téměř sami. Bouře nás dnes minuly, ale nedaleké Bolzano zasypaly kroupy velikosti sevřené pěsti. Chytit něco podobného vysoko v horách by nemuselo být příjemné. Ostatní se již dávno svezli lanovkou do vedra panujícího vedra v údolí Sassa a my je najdeme před odjezdem našeho busu chladit se ve vodách mléčné řeky Torrente Noce.

Červený vrchol Sasso Rosso (2 645 m n. m.).

Holubička nad údolím Val Meledrio.

K lanovce do Daolasy klesáme pohodlnou cestou.

Pohodu potvrzuje i tato fotka. Hodinku se sluníme, zatímco nedaleko od nás u Bolzana padají z mračen kusy ledu velké jako pěst.

Umělecké selfíčko.

Mléčná Torrente Noce.

...

Zaprší až k večeru. Na balkonech našeho -2 patra popíjíme Calvados, především na zdraví Pavly, která slaví narozeniny. Mezi mlhami vykukuje růžově zbarvená špice Presanelly, aby zkontrolovala, co pijeme. Ani po slušné dávce alkoholu mi nevytráví natolik, abych dojídal všechny chody večeře. Okolo sebe vidím, že kromě zdatného jedlíka Jirky se v jídle nípají všichni.

Večerní balkonová show - růžová Presanella (3 556 m n. m.).

Po dešti po vrcholech Adamelly putují mlhy.

Passo Presena

mapa Passo Presena

Pátek bude posledním dnem v Passo Tonale. Nestálé počasí se projevuje ihned po ránu a přestože se většina opět pokouší překonat sedlo pašeráků - Passo Contrabbandieri. Já s Romanem jedu lanovkami na opačnou stranu do Passo Tonale. Znovu tak využívám kartičky se svým jménem, názvem hotelu Albergo Angelo a QR kódem. Stačí jen na pár vteřin přiložit k čtečce, na zelenou projít zábranu, nastoupit do volné lanovky, a protože zde se žádné davy neobjevují, pohodlně vyjet do tříkilometrové výšky.

Plán nahoře musíme přizpůsobit přicházejícímu dešti. Krápat shůry začne ihned, co vystoupíme v sedle Presena do mraky a mlhou pozměněné horské krajiny. Najednou se zdá být vše drsnější a nedostupnější. Roman leze podruhé na vrchol Cima Preseny, já jdu na opačnou stranu na úvodní část rozeklaného hřebene, jenž pokračuje k ferratám Sentiero dei Fiori. Než vylezu na špičku za meteostanicí, dávám přednost sestupujícím Italům s horolezeckou výbavou. V dáli se ozývá první hromobití a horolezci s průvodci viditelně změnili svůj plán. Sestupují z nebezpečných štítů dolů k jezeru Lago Scuro. Nepočítám je, objevují se jich nade mnou desítky a desítky. Za čtvrt hodinový pochod jich bude kolem stovky. Pak se úzká stezka vzhůru vyprázdní. Sám vystoupám na malou plošinu mezi kamenné bloky a rozhlížím se kolem sebe. S jistými obtížemi udělám dvě fotky mobilem a sestupuji na bezpečnější místo. Za sedlem vidím osamocenou postavu Romana, který se škrábe na vrcholek s velkým křížem. Zůstává kousek pod ním a já se ho snažím z této dálky zvěčnit. Začíná víc pršet, jdu se schovat k domku lanovky.

Ranní přehlídka sportovních vozů 70 let minulého století.

Má pršet od deseti hodin. Stihneme nahoře v Passo Presena vůbec vystoupit z lanovky?

Stačí jiné světlo a charakter hor se změní. Pro mne je to nová inspirace k focení.

...

...

...

Stovku turistů vede několik horských vůdců. Sestupují z hřebene k jezerům před bouří. První hromy se již zdálky ozývají.

Na vrcholku skal...

...

Roman vystupuje ke kříži, před kterým to otáčí nazpět. Déšť postupně sílí.

V restauraci lanovky.

Když se sejdeme ve vyhřáté restauraci lanovky, tvrdí, že slyšel od kříže praskání statické elektřiny a proto se rychle otočil nazpět. Nezdržíme se a sjíždíme k dolní mezistanici, kde jdeme do Muzea della Guera Bianca, které vzniklo v prokopané štole ve skále nedaleko lanovky. Horní patro dokumentuje jak těžce zde vojáci žili, přináší i válečné nálezy z okolí. Rezavé mačky, lopatky, motyky, helmy, náboje do děl a pušek. Prostě válečný zmar, který nechcete zažít. Přesto se ve světě válčí stále. Mocní a bohatí touží po ještě větším zisku a mrtví pěšáci jim nic neříkají.

Spodní nižší patro bylo přizpůsobeno k ostřelování pro obě válčící strany důležitého sedla Passo Tonale. Dívám se z okna, tedy otvoru vystříleného ve skále, do pomalu postupující mlhy, z které nahoru vyjíždí červená kabinka lanovky. Podivnost této scény ještě více zdůrazní dvě žluté květinky kamzičníků, shlížející do propastných hlubin údolí z ochozu okna.

Začíná několikahodinový déšť.

Proklouzneme do muzea l. světové války.

...

V muzeu...

...

...

....

...

Střílny nad Passo Tonale.

V muzeu.

...

Nad vodopádem.

Tváře hor...

Ponte di Legno

mapa Ponte do Legno

Domlouváme se, že v dešti sjedeme dolů a dalšími dvěma lanovkami budeme pokračovat dolů do Ponte di Legno. Městečka, kam se pohodlně svezeme za necelou půlhodinku. Bohužel stále prší, občas i zahřmí, a tak se po čaji a latte macchiato béřeme k starobylému kostelu Nejsvětější Trojice. Farní kostel v Ponte di Legno diecéze Brescia je součástí pastorační oblasti Alta Val Camonica. Ze zprávy o pastorační vizitaci milánského arcibiskupa Carla Borromea se dozvíme, že byl dostavěný v roce 1569. Cennými díly zachovanými uvnitř jsou hlavní oltář, postavený Giovanem Battistou a Domenico Ramusem, varhany postavené v roce 1843 společností Mottironi, a polyptych z dílny Olivieri.

Vše múžeme brzy obdivovat na vlastní oči, dokonce uvnitř kostela slyšíme polední vyzvánění.

Procházíme další úzké uličky centra města a hledáme cestu zpět k lanovce. Jsem promoklý na kost, byť jsem tvrdil, že moje bunda Hannah neproprší. Pozdě bycha honit, teď budu za trest chvíli mrznout. Přes podzemní garáže znovu vstupujeme do prostorné, zajímavě řešené haly lanovky, jež zjevně slouží především zimním rekreantům. Míříme vzhůru do mezistanice a za námi se rychle vyjasňuje. Druhá lanovka do sedka stojí, chci chvíli počkat na konec bouřky, ale Roman jde ke kabince, která se hned rozjede. Chvíli dál sedím na lavičce, než mě lanovkář upozorní, že lanovku pustil jen kvůli nám dvěma. Pokorně nasedám, stejně již přestává pršet a modré nebe postupuje k sedlu ještě rychleji, než jede lanovka.

V Ponte di Legni to také nebude procházka růžovou zahradou.

Stanice lanovky je postavena velkoryse.

V útulné kavárně neprší.

Fiume Oglio.

Úzké uličky u kostela jsou zajímavé.

La chiesa della Santissima Trinità è la parrocchiale di Ponte di Legno...

...

...

...

Vracíme se lanovkou do sedla Tonale a vezeme s sebou modrou oblohu.

Monte Presanella čerstvě zasněžená.

Rifugio Malga Valbiolo

mapa Malga Valbiola

Odpoledne využívám krásné počasí a jedu sám k sedlu Contrabbandieri. Bohužel nemám na krku zrcadlovku a tak mi unikne fotografie lišky, na kterou mám že sedačkové lanovky skvělý výhled. Vystupují v mezistanici, kde mne lákají svažité louky. Poprvé nasazují na zrcadlovku makroobjektiv a hledám vzácné alpské bylinky. Největší radost mi udělá plesnivec alpský, jehož jediný exemplář nacházím jen náhodou. Vysoko v údolí se snažím vyfotit i sviště, ale zde jdou příliš obezřetní. Piští jako o závod, jen se k jejich nedobytnému hradu přiblížím.

Natáčím krátké video panoramatu krásných vápencových skal, vystupujících ze zeleně trav. Okolí mi připomíná barevné Belianské Tatry, i zde stačí pootočit mírně hlavu a spatřím velehory v celé své kráse, zaledněné vrcholy Presanelly. Ještě dlouho sedím na trávníku mezi horskými květinkami, abych nasál co nejvíce energie, kterou vysoké hory oplývají. Zítra se vracíme do Čech.

Znovu se vracím pod sedlo Contrabbandieri.

...

Nad Malga Valbiolo.

Pročištěné nebe tvoří hezké pohledy.

Vzdálená Presanella.

...

...

...

Vysoká Presanella.

Achensee

mapa Achensee

Ranní balení, odjezd kolem půl deváté, a další program, který dnes máme před sebou. Najednou se mi malý autobus nezdá tolik nepohodlný, přece jen je jízda přes den pohodlnější. Tedy pokud zrovna neuváznete na úcpané dálnici někde u Bolzana či Brixenu. Ta se nám naštěstí vyhnula a tak v poklidu míříme přes Rakousko k jezeru Achensee.

Nedaleko Jenbachu serpentinami vystoupáme do nadmořské výšky téměř 1 km. Jezero je s rozlohou 6,8 km² největším ve spolkové zemi Tyrolsko a proto nese přezdívku „Tyrolské moře“. Maximální hloubka jezera je 133 m a průhlednost vody dosahuje deseti metrů. Teplota vody ani v létě nepřesahuje 20 °C. Z jezera vytéká řeka Seeache a vlévá se do Isaru.

V Pertisau máme čas 1,5 hodiny, který využívá každý po svém. Jdu s partou kolem jezera 4 km štreku k stanici úzkokolejky, kde nás bus vyzvedne. Kolem jezera se loudají spousty výletníků, mnoho zahalených muslimských žen s nezbytným mužským doprovodem, ale i tuláků sestoupivších z okolních hor. V dáli houká parník, brázdící vody jezera, bílé plachty lodí napíná svěží vítr, který přináší první kapky deště. Balíme se do pláštěnek a vytrvale pokračujeme v chůzi kolem krásného jezera. Dříve než náš bus přijíždí malý parní vláček. Vzdechy jeho úsilí se nesou přes hladinu jezera a bílé obláčky z jeho komína putují k modravým horám, aby se spářily se zbytky mlh ustupujícího deště. V jednu chvíli nás nedaleká pyramida vrcholu sleduje přimhouřenýma očima mlžnéhi oparu.

Mapa Achensee.

Parníky brázdí vody jezera, na projížďku ale čas nemáme.

I Rakousko mění svoji tvář.

Ebner Joch sice těsně nepřesahuje hranici 2 000 výškový metrů, jiné vrcholy okolo jezera však ano.

I rozhledna jpatří mezi místní atrakce. Jezero je místem byznysu, jeho krása tím trochu trpí. Ale mnohé právě zastavěné břehy lákají. Zajímavá stezka vede na severní stranu Achensee. Tam již cesty nevedou.

Pohled k severu z rozhledny.

...

...

Začínà pršet, balím se do modré pláštěnky se žlutými hvězdami, kterou zapnout je stejně složité, jako pochopit politiku EU.

...

Ebner Joch nás sleduje...

Řeka Isar

mapa řeky Isar

Další kratší zastávky děláme u řeky Isar, kde přejíždíme jezero Silvensteinschpeicher, již na německém území. Nad jezerem u řeky Isar procházíme kolem lomu, kde se občas těží z hor naplavené kamení. To zde zadržuje při jarním tání soustava propustí nízké hráze. Nás okouzlí především kamenité koryto Isaru plné bílých balvanů. Asi málokdo zajížďky a zdržení lituje, byť se již všichni jistě těší domů. Beru si na cestu bílé kamínky na malování, byť malovat neumím. Holky mi radí, abych zkusil abstrakt. O tom mohu v busu ještě hodiny přemýšlet, zanedlouho zmizí Alpy z dohledu a budeme v rovinách u Dunaje. Do Čech k přechodu Strážný přijíždíme těsně před půlnocí.

Sylvensteinspeicher...

...

U řeky Isar....

...

...

...

...

...

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.