Adamello - Presanella a Ortler l. - dolomitský Corpatsch a Passo del Tonale

Adamello - Presanella a Ortler l. - dolomitský Corpatsch a Passo del Tonale

Znovu vyrážíme se Strakonickou cestovkou Ciao do hor Itálie. Tentokrát míříme do pohoří, která již nejsou řazena do Dolomitů, přestože mají podobný charakter. První den prozkoumáme ještě okolí dolomitského Corpatsche a využijeme trasu přes zelené pahorky Panorama weg. Náš týdenní pobyt je však situován do sedla Tonale mezi horské masívy Ortleru a Adamello-Presanella, které jsou jedinými zaledněnými pohořími italských Alp.

Compatsch

mapa Compatch

První trek je ovlivněný nočním přejezdem do Itálie a protože malý bus není na dlouhé jízdy nijak zvlášť pohodlný, moc se nikomu po kopcích běhat nechce. Já za celou noc, kterou projedeme, téměř nezamhouřil oko. Přesto si naše 17 členná skupinka, k níž ovšem musím připočítat i průvodce a řidiče Láďu s Markétou, ráda protáhne kosti na prvním kopci.

Podobně jako před pár roky začínáme nad údolím Val Gardeny. Stoupáme naším busem do Seis am Schlernu, vysoko do hor. Lanovka Seiseralmbahn nás vyveze ještě výš, do obce Compatsch (1 850 m n. m.).

Minibus nás uveze 17. Plus řidič a organizátor strakonické cestovky Ciao Láďa a řidička a organizátorka Markéta.

Zdejší náhorní zvlněná plošina umožní projít si cestu bez velkého převýšení - Panorama weg. Já ze skupiny odloudím Frantu a nejprve sestupujeme cestou Compatsch do malebného údolí říčky Puflerbach. Teprve poté stoupáme k cestě Panorama. Vedou zde cyklotrasy a tak vidíme nahoru stoupat dost bikerů s elektrokoly. Krajinu pastvin a luk protíná také několik turistických tras, z nichž jsou výhledy opravdu nádherné. Jako zjevení se objevují zamlžené ostré horské štíty masivu Sassolunga, pod nimiž jsme byli ubytováni vloni. Oblast Seiser Alm umožňuje i lehké treky, které využívá mnoho rodin s malými dětmi. I pro nás je zdejší terén dobrou rozcvičkou, odpoledne ještě musíme projet Dolomity do sedla Passo del Tonale, které leží mezi pohořími Adamello - Presanella a Ortler.

Compatsch ponechává turistům své malebné louky k příjemným procházkám.

...

Sestoupili jsme do údolí říčky Puflerbach.

...

Kolem hotelu stoupáme na Panorama weg.

...

...

Sen o štítech Sassolunga můžete prožít právě zde.

...

Odkaz na ledového muže Ötziho, a k horám, k nimž míříme.

Schlern group. Západní pilíř Sciliaru je považován za dominantu Jižního Tyrolska.

...

...

Když sjíždíme autobusem do údolí, vidíme stát kolonu aut ve směru od Trenty k rakousko-italským hranicím do Brennerského průsmyku. Mnozí si dnešní velmi horké odpoledne užijí. Vynecháváme zastávku u jezera (Lago di Santa Giustina), protože teploměr na rozpálené dálnici ukazuje neuvěřitelných 47°C. Jaké štěstí, že vyjíždíme serpentinami ubytovat se na šest nocí do sedla Tonale, ležícího v 1 800 m n. m. Hotel Albergo Angelo nás bude týden velmi dobře hostit. Vyhlídka do hor z balkónové terasy je dokonalá. Vidíme lanovku, jež stoupá k vrcholu Cima Presena (3 068 m n. m.) a celou horskou skupinu, na kterou dohlíží shora špice Cima Presanelly (3 556 m n. m.). Jsme znovu v horském ráji. Každý se již těší i na 4 chody večeře, protože v horách Itálie vařit opravdu umí.

Adamello-Presanella z balkonu pokoje hotelu Angelo.

Hotel Angelo (Alberto Angelo).

Adamello - Presanella / Passo Presena

mapa Passo Presena

Krajina Adamello - Presanella není tak dramatická jako v sousedních pohořích Brenta či Ortler. Hory mají spíše klidnější tvary a nejvyšší vrcholy jen mírně převyšují mohutné ledovcové plochy. Zalednění území je však přesto značné.

Včerejší lanovky do Compatsche stály 22 € a tak uvítáme, že za poplatek 3 € denně dostáváme kartičku s volným vstupem na prakticky všechny lanovky v širokém okolí sedla Tonale. Jediné omezení je, že každou z nich můžeme využít pouze jednou denně. Po vydatné snídani hned můžeme využít první z nich. Ze sedla Passo Tonale nás vyveze první dvojice kabinkových lanovek do Passo Presana. Zde nám nepřehlédnutelné barevně sladěné číslice sdělují, že jsme ve výšce 3 000 m n. m. Vedro parného léta zůstalo kdesi hluboko dole, teploty, lámající rekordy v celé Itálii, nás míjí. Problém této části hor je, že jsou drsné napohled i ve skutečnosti. Jejich krása však vynahradí pro turisty snížené možnosti pohybu v horách. To pochopíme brzy, stačí se rozhlédnout po rozeklaných štítech kolem sebe.

Pomník padlým l. světové války.

Dolní stanice lanovky odkazuje na ferratu.

Naše malá partička.

U přestupní stanice je jezer hned několik.

Z lanovky vidíme, co zdálky rozeznat nešlo. Ledovec pod sedlem Preseny je zakrytý bílou látkou. Moc přírodně to nevypadá, ale zde je vše podřízeno zimní sezóně. Ta přináší velké zisky.

...

...

...

Bezejmenné jezírko dominuje pohledu k ledovcům a vodopádům vysokých hor Presanelly.

...

Cima Presena (3 068 m n m.).

Ve čtveřici stoupáme na snadno dostupný vrchol Cima Presena (3 068 m n. m.). Před námi stojí kamenná pyramida. Podobně se budete cítit, když polezete od horní stanice lanovky na vrchol nízkotatranského Chopoku, tedy žádný velký problém. Pouze vyšplhat k vrcholovému kříži si vyžádá více úsilí, ale o to hodnotnější jsou fotky v jeho objetí. Za námi nahoru stoupá celá skupina dětí s doprovodem, které zanedlouho špici Cima Presena dokonale obalí svými těly. Jsou mladí a odvážní. Když se narodíte v Itálii, hory ve vás žijí od narození. Sestupujeme k horní stanici lanovky, z níž sjedeme do mezistanice. Předtím se však ještě dlouho kocháme úžasným pohledem na obrovskou kotlinu s jezírkem, kterou obklopují mohutné horské masívy. Až k nám se nese šum vzdálených vodopádů, jež stékají prudkými svahy z ledovců. Severní srázy vysokých štítů Monte Adamello (3 539 m n. m.), Cima Meridionale del Dosson (3 439 m n. m.), Como di Cavento (3 402 m n. m.) pokrývají ledovce Ghiacciaio del'Adamello a Vedretta della Lobbia.

Stoupáme na vrchol.

Na vrcholu Cima Preseny.

Jedno foto, prosím.

Cima Presena.

Panorama z Passo Presena.

Široká cesta upravená pro sjezdové lyžování mezi stanicemi lanovky není to, co v horách hledáme, byť stačí uhnout kousek stranou za skalní výšinu a pohledy se rázem změní. Nahlížíme do kotliny, do které prudce padají svahy Cima Busazza (3 326 m n. m. ) a kam bočním údolím klesá turistická stezka. Narazíme na klubka rezavých ostnatých drátů, pozůstatků válečných bojů l. světové války. Jdeme k jezerům přestupní stanice a ačkoliv dolů do sedla Tonale původně chtěli sestoupit jen Roman s Frantou, najednou se hlásí zájemců celá pětice. Přidávám se společně s Karlem a Janou. Nejprve lezeme na předvrcholek hřebene Monticello Superiore, odkud máme hezký výhled k sedlu Tonale a do údolí k městu Ponte di Legno, kam někteří z výpravy dvěmi lanovkami z Passo Tonale už dávno sjeli. Fascinuje mne malý křížek z ostnatého na kamenném hrotu, jež je mementem nesmyslnosti všech válek.

Ledovcové jezírko u Capanna Presena.

...

Cima Busazza.

...

...

Mezistanice lanovky v Passo Paradiso.

Lago di Monticello.

...

...

Jezírko pod začátkem hřebene Monticelly.

A jsme na vrcholku.

Křížek z ostnatého drátu odkazuje na boje frontové linie, jež zde vedla za l. světové války. V pozadí město Ponte di Legno.

...

...

...

...

Stezka dolů vede nejprve svahem pod rozeklanými štíty hřebene Monticella. Jdeme kolem několika bunkrů a kamenných cest z l. světové války, poté klesáme do hlubokého údolí Val Preseny. Sestupujeme zvolna krásným sevřeným údolím. Kamenitou část vystřídaly barevné loučky se zurčícím potokem a nízké stromky. Snažím se ulevit bolavému kolenu a půjčuji si od Karla hůlky. Chvilku se ztrácíme u podmáčené loučky, abychom zanedlouho za kamenným valem narazili na příjemnou cestu k sedlu Tonale. Obcházíme vrchol Monticelly (2 432 m n. m.) a zastavujeme se u malého vodopádu, kde si chladím nožky. Studená padající voda slouží jako dokonalá masáž a kvalitní osvěžení. I ve vysokých výškách stále přetrvává velké teplo. Shora od jezera přijíždí na elektrokole Láďa s parťákem, přichází i Markéta, takže se krátký piknik stává zábavným. Zbývá již jen dokončit mírně klesající traverz kolem horského masívu, jehož část prorazil stometrový tunel. Na dohled hotelu Angelo se naše šestice znovu roztrhá. Není kam spěchat, každý si volí své tempo.

Stopy války.

...

...

Hřeben Monticelly.

Sestupujeme do uzavřeného zeleného údolíčka.

...

...

...

Monticello.

...

...

...

Cima Busazza.

...

...

Sestup do doliny Val Preseny.

...

Masáž v duchu Preisnitze.

Expozice svahů je extrémní.

My jdeme pohodlnou cestou i skrze skálu hřebene Monticelly.

...

Passo Tonale...

Hotel Angelo ve stínu vysokého červeného domu.

...

Hodnocení článku

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.