Archiv roku 2014 3. strana

Řadit články od nejnovějšíchnejoblíbenějšíchnejkomentovanějších

Kameny České Kanady ll.

Kameny České Kanady ll.

Ďábelskou prdel již máme za sebou, ale stále ještě kolem Zvůle zůstává mnoho neobjevených míst, kde divutvorná kouzla přírody modelují skály a balvany do neskutečných tvarů. Znovu procházíme krajinu České Kanady a zůstáváme udiveni nad její dokonalou krásou. A přestože nám tentokrát težké brány hradu Landštejnu, kam jsme také chtěli zavítat, zůstaly uzavřeny, jiné se nám zase zlehka pootevřely.
Pokračovat ve čtení...

Kameny České Kanady l.

Kameny České Kanady l.

Jsou místa, co vás naplní vnitřním klidem. Do nich se budete vždy rádi znovu vracet, byť třeba již jenom ve vzpomínkách. Jedním z takových míst může být krajina obrovských oblých balvanů, bizarních skal a vonících lesů České Kanady. Při bližším setkání si ji musíte zamilovat.
Inspirací nám byla kniha Sculpturae Naturae od fotografa Jiřího Tillera, plná obrazů sochařských děl přírody, která mapuje i tuto malebnou část jižních Čech. Okolí Zvůle se tak stalo na několik krásných letních dní našim cílem.
Pokračovat ve čtení...

Pěšinkami k Homoli a Vlčímu kameni

Pěšinkami k Homoli a Vlčímu kameni

Šumavu nemusíte poznávat jen po cestách s tradičními turistickými značkámi. Mnoho jiných cest, stezek a lesních pěšin vás může zavést k cílům méně známým, ale přesto zajímavým. Pokud jsou mimo l. zónu NP Šumava, nikdo vašemu toulání nebude bránit. Naopak se tím vyhnete nebezpečným a všudepřítomným polykačům kilometrů, kteří z kola slézají jen když zrovna píchnou.
Právě díky neznačeným stezkám a pěšinkám jsme si užili dva příjemné víkendové dny plné klidu a pohody, v lesích vysoko nad břehy Teplé Vltavy. Cílem se stala Polecká nádrž, Žďárské jezírko, Polední vrch a Homole, Vlčí kámen i okolí Michlovo Hutě.
Pokračovat ve čtení...

Slepičími horami křížem krážem

Slepičími horami křížem krážem

Pod libozvučným názvem Slepičí hory znají toto nevelké pohoří především Jihočeši. Nachází se v podhůří Novohradských hor a oficiálně se jmenuje Soběnovská vrchovina. Nejvyšší vrchol Kohout pak zřejmě byl tou hlavní inspirací pro zlidověný název Slepičí hory. Kousek dál najdeme i Slepici a několik zaběhnutých kuřat.
Na dohled od Slepičích hor leží i rozvaliny hradu Pořešín, rozhledna Slabošovka, opevněná tvrz Žumberk, Buškův Hamr i poutní kostel Svaté Trojice u Trhových Svinů. Tam všude zavítaly naše kroky a tam zveme nyní i vás.
Pokračovat ve čtení...

Botanická zahrada v Praze

Botanická zahrada v Praze

Pražskou Tróju, kde nyní žiji, mají jistě mnozí spojenou se ZOO. Méně profláklá a možná o to sympatičtější je její sousedka, botanická zahrada. Narozdíl od ZOO je více oázou klidu, kam si člověk jde odpočinout. Pojďme se tedy projít jejím hlavním lákadlem, tropickým skleníkem Fata Morgana, kde uvidíme kromě běžné expozice také výstavy orchidejí a poletující motýly. Nahlédneme i do rozsáhlé venkovní expozice, v níž zaujme mimo jiné japonská zahrada s výstavou bonsají.
Pokračovat ve čtení...

Na návštěvě ve Slovinsku II.

Na návštěvě ve Slovinsku II.

Článek o našem letním výletě za slovinskými kamarády pokračuje druhou částí. Po návštěvě Lublaně a slovinského pobřeží jsme v závěru čtvrtého dne dorazili spolu s kamarádem Armandem do podalpského městečka Tolmin a nocujeme v bytě u jeho spolužáka Primože. Ten se k nám připojí až ráno, vypomáhá totiž do pozdních nočních hodin na právě vrcholícím metalovém festivalu, díky němuž je teď v jinak poklidném Tolminu docela rušno.
Pokračovat ve čtení...

Praha už volá, Praha už volá...

Praha už volá, Praha už volá...

Tenhle cajdák, vyslechnutý v posledních týdnech z rádia, mi zněl v uších stále dokola. I on se tak mohl stát příčinou toho, že jsem se do té Prahy nakonec vydal.
Hledat v ní přírodu není zas až tak těžké. Pokud odhlédnu od toho, že okolí matky měst je velmi krásné a pestré, je i přímo v ní k vidění dost taháků, které lákají ročně statisíce návštěvníků. Z různorodého spektra všech možných zajímavostí jsme si několik vybrali i my. Naše šlépěje zůstaly v Botanické zahradě a Fata Morganě, ZOO, a dokonce i mezi dinosaury v Dinosaurináriu a vodními tvory Mořského světa. Prostě jsou na světě věci, co v lese jen tak nenajdete.
Pokračovat ve čtení...

České Žleby - čtvero ročních období

České Žleby - čtvero ročních období

Nepatrně zavádějící název si tři dny májových toulek po okolí Českých Žlebů plně zaslouží. Přestože se to zdá nemožné, zažili jsme během nich jaro, léto, podzim i zimu. Počasí dělalo neskutečné kotrmelce a tak zatímco v pátek na vrcholku Kapradi kolem nás poletovaly babočky admirál, druhý den ráno už padaly z nebe sedláci a všude bylo rázem bílo. Putování kolem Radvanovického hřbetu a Žlebského vrchu provázela hustá podzimní mlha, a při túře v Bavorském lese zase rozhlednu Haidel zdobila tající ledová krusta.
Pokračovat ve čtení...

Peking, část II.: Čínská zeď a jiné

Peking, část II.: Čínská zeď a jiné

Poté, co jsme se prošli pekingským olympijským areálem a Zakázaným městěm, vydáme se na výlet do manufaktury na zpracování nefritu, k hrobce císaře z dynastie Ming a především na Velkou čínskou zeď. Jednodenní výpravu zakončíme v čajovně nad šálkem dobrého čínského čaje.
Pokračovat ve čtení...

Poranění krajiny není nikdy věčné aneb Šumavská melancholie (video)

Poranění krajiny není nikdy věčné aneb Šumavská melancholie (video)

Stále k sobě vábí magickou mocí tuláky všech generací, kteří i dnes putují stezkami, po nichž kdysi kráčel spisovatel a milovník Šumavy Karel Klostermann. V jeho knihách je skryta hluboká moudrost a přímo intimní vztah k její krajině. Ta se sice v čase mění, ale vždy zůstává divoká, nepokořená a krásná. 
A to tvrdím i přesto, že se vám při shlédnutí videa Šumavská melancholie může snadno udělat nevolno!
Pokračovat ve čtení...

Nejoblíbenější fotografie

Fotografie Fotografie
Fotografie Fotografie
Fotografie Fotografie
Fotografie Fotografie
Fotografie Fotografie
Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.